Sérii výstav Šedá cihla uspořádala Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech pod vedením tehdejší ředitelky instituce Heleny Hrdličkové v letech 1991–1994. Prvotním impulzem byla snaha o splacení dluhu autorům, kteří nemohli před rokem 1989 svobodně vystavovat nebo příslušeli k polooficiální scéně. Záhy se se ale výstava pokusila transformovat do reprezentativní přehlídky aktuálního umění.
Zajímavé pozadí této akce si žádá širší vysvětlení, které má kořeny o deset let dříve. Série klatovských výstav totiž navázala názvem i formou na černobílou samizdatovou publikaci vydanou v roce 1987 (a připravovanou zhruba od roku 1983), která zahrnula žijící, převážně pražské autory starší, střední i nejmladší generace (od Václava Boštíka po Margitu Titlovou Ylovsky). Výběr soudobých umělců provedla redakční rada sestávající převážně z aktivních umělců samotných, s výjimkou historika umění Jiřího Šetlíka, rozdělená na sochařskou (Hugo Demartini, Vladimír Janoušek, Jiří Šetlík) a malířskou část (Čestmír Kafka, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Petr Pavlík); knihu graficky upravil Joska Skalník za pomoci Ivana Kafky.
Sedmdesát osm autorů se představilo pomocí reprodukce a krátké textové informace. Cílem autorského týmu bylo vzájemně konfrontovat umělce a vytvořit tak paralelu k oficiálním cestám vystavování umění. Mělo to ale své limity. Jak vzpomíná Jiří Šetlík v už legálně vydaném katalogu Šedá cihla 78/1991, snaha o co nejvíce „objektivní“ výběr narážela například na povahové rysy umělců, takže některé z nich redaktoři do knihy nezařadili z obavy, že by utajenou přípravu vyzradili. Kniha měla vyjít jako „soukromý tisk pro vlastní potřebu“ v souběhu s ediční činností Jazzové sekce, ale vše zkomplikovalo uvěznění Josky Skalníka před chystaným soudním procesem s Jazzovou sekcí. (Sdružení Jazzová sekce se věnovalo hudebním, výtvarným a literárním aktivitám a balancovalo na hranici povolené aktivity a paralelní kultury, v roce 1986 bylo kriminalizované.) Skalník totiž kvůli utajení jako jediný komunikoval s tiskárnou. Nakonec se ale sborník podařilo vydat. Vinou špatného tisku na levný papír a vzhledem k jeho objemu se pro něj vžilo označení „Šedá cihla“.
Upravený, tentokrát barevný sborník pak vyšel v roce 1991 jako katalog k výstavě Šedá cihla 78/1991. Výstava zaznamenala poměrně velký ohlas. O rok později se klatovská galerie rozhodla pokračovat. Ustavila jury složenou z odborníků z Čech i Slovenska (Zuzana Bartošová, Josef Hlaváček, Vlasta Čiháková-Noshiro, Jana Ševčíková, Jiří Ševčík, Jiří Valoch), kteří byli o generaci mladší než ti, kteří připravili první Šedou cihlu. Šedá cihla 35/1992 ukázala prostřednictvím 35 umělců průřez soudobou československou tvorbou, reprízována byla v Senici a Košicích.
Další výstava, Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová. Repríza proběhla v Bratislavě, Senici a Trnavě. Poslední ze série výstav, Šedá cihla 66/1994 Exil, porušila dosavadní koncept a soustředila se na tvorbu českých emigrantů. Tato důležitá iniciativa poprvé představila v takové míře autory, kteří museli před rokem 1989 odejít ze země. Odbornou jury tvořili Marcela Pánková, Jiří Šetlík a Jiří Valoch. Na tento rozsáhlý průzkum navázal i text Marcely Pánkové o exilovém umění ve sborníku Zakázané umění II. (1996), sborníku, který spolu s prvním dílem (1995) přinesl v porevoluční době první ucelenější představu o českém umění v období normalizace (editorky Marcela Pánková a Milena Slavická). Dál už ale klatovská galerie s výstavami označenými jako „Šedá cihla“ nepokračovala. Průřezových přehlídek aktuálního umění se ujala Státní galerie ve Zlíně (dnes KGVU), která v roce 1996 obnovila formát prvorepublikových výtvarných salonů pořádaných firmou Baťa. Klatovská iniciativa představuje poměrně výrazný počin vzhledem k ambici ukázat aktuální dění nejen v Čechách, ale i na Slovensku, který byl navíc realizovaný mimo umělecká centra.
O těchto výstavách máme přesnější představu díky poměrně unikátní iniciativě klatovské Společnosti přátel výtvarného umění Jednorožec, která v 90. letech nechávala své akce zaznamenávat na „videosborníky“ Ing. Milošem Svobodou z Klatov. Digitalizace z VHS VVP AVU.
Terezie Nekvindová
Poděkování: Rudolf Samohejl a Edith Jeřábková
Vystavující umělci viz:
Šedá cihla 35/1992
Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech
Zámek Klenová
V rubrice Okno do videoarchivu VVP AVU pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.
