Pravým jménem

Podle významného francouzského filozofa postmoderny J. F. Lyotarda (1924–1998) je moderní umění vůči „realitě“ poměrně nedůvěřivé, proto ji nezobrazuje, ale spíše zkoumá. Realitu ve své tvorbě podrobuje zkoumání bezesporu také Jan Haubelt, na pozadí jehož výstavy nazvané Pravým jménem se pohybuje příspěvek Slova, obrazy, věci. Hlavní snahou příspěvku však vůbec není pouze informovat o průběhu výstavy. Pokud se tedy v příspěvku objevuje umělec a kurátor výstavy Michal Pěchouček, tak je to zejména proto, aby takovému divákovi, který v oblasti moderního umění není úplně doma, poodkryl, kde se v „esteticky málo výživných dílech konceptualismu“ skrývají tradiční estetické kvality. Těmi jsou například jednota, jasnost, formální dokonalost či základní estetická kvalita – krása. Podobný význam má také to, jak svá díla vykládá autor Jana Haubelt. Cílem výkladu je dát „méně poučenému divákovi“ vodítka, jak je daná díla možné (ne však nutné) vnímat.

 

umělciJan Haubelt
kurátorMichal Pěchouček
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíBoris Jankovec, Jan Haubelt
kameraDavid Landa
zvukBoris Jankovec
střihOndřej Vavrečka, Boris Jankovec
interviewBoris Jankovec
překladTereza Stejskalová
publikováno23. 10. 2011
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Pravým jménem
Hranice mezi folk horrorem a městskými mýty je v dnešní společenské náladě tenká a křivolaká jako staropražské uličky. V nejčerstvější historické paměti máme jejich opětovné zakouzlení úbytkem turistů a jejich znovuzabydlení osamělými postavami zbloudilých nočních chodců a lidí vyloučených ze společnosti. O slovo se hlásí odvěká představa umění jako zrcadla, které nám dovoluje nahlédnout žitou realitu v novém úhlu pohledu, případně může pokřivená skleněná plocha deformovat tvary a vytvářet iluze.
Proč to děláš?  Nápis, který před lety vytvořil na libčickém nádraží, klade cestujícím naléhavou a provokativní otázku. Podobně apeluje i na návštěvníky galerie.
Výstava není historickým průřezem tvorby Ester Krumbachové (přestože jej reflektuje), ale spíše rozsáhlou sítí původního materiálu, mnoha textů, obrazů a artefaktů, kterými se Krumbachová po celý život zabývala a obklopovala. Primárně tedy představuje archiv/pozůstalost Ester Krumbachové, a to v tematických blocích, které jsou vzájemně provázané; umožňují tak odkrýt její uvažování o kostýmní tvorbě, zejména o úloze detailu a využití barev, o provázanosti významu, výtvarné formy a celkové atmosféry filmu, o práci s textem kopírujícím mluvený projev a lidové vyprávění spíše než vysoký literární styl, její vztah k magii, realismu, subjektivitě, mužské a ženské polaritě nebo hierarchii druhů i společenských a pracovních pozic.