Pravým jménem

Podle významného francouzského filozofa postmoderny J. F. Lyotarda (1924–1998) je moderní umění vůči „realitě“ poměrně nedůvěřivé, proto ji nezobrazuje, ale spíše zkoumá. Realitu ve své tvorbě podrobuje zkoumání bezesporu také Jan Haubelt, na pozadí jehož výstavy nazvané Pravým jménem se pohybuje příspěvek Slova, obrazy, věci. Hlavní snahou příspěvku však vůbec není pouze informovat o průběhu výstavy. Pokud se tedy v příspěvku objevuje umělec a kurátor výstavy Michal Pěchouček, tak je to zejména proto, aby takovému divákovi, který v oblasti moderního umění není úplně doma, poodkryl, kde se v „esteticky málo výživných dílech konceptualismu“ skrývají tradiční estetické kvality. Těmi jsou například jednota, jasnost, formální dokonalost či základní estetická kvalita – krása. Podobný význam má také to, jak svá díla vykládá autor Jana Haubelt. Cílem výkladu je dát „méně poučenému divákovi“ vodítka, jak je daná díla možné (ne však nutné) vnímat.

 

umělciJan Haubelt
kurátorMichal Pěchouček
místoGalerie 35m2
tagy
účinkujícíBoris Jankovec, Jan Haubelt
kameraDavid Landa
zvukBoris Jankovec
střihOndřej Vavrečka, Boris Jankovec
interviewBoris Jankovec
překladTereza Stejskalová
publikováno23. 10. 2011
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Pravým jménem
Pro výstavu v táborské galerii Okraje se Veronika Čechmánková inspirovala šatníkem své babičky Heleny. Její vzpomínky z dětství na toto prostředí i na její profesi švadleny zpracovala v mnohovrstevnatou instalaci.
Co nás nutí neustále promýšlet práci a její hodnotu? Skutečně je práce cestou k naplnění sebe sama? Může být možností, jak se přiblížit k věčnosti? Podobné otázky otevřela výstava sochaře Martina Piačeka. 
Dron dezertér, hlavní aktér A. W. O. L., výstavy autora Mikuláše Zimuly v Postpost gallery, představuje alegorii ambivalence ke slepé poslušnosti rozkazům a individuální odpovědnosti k hodnocení válečných zločinů.