Reportáže

Staré světlo v oddělení galaxií

Pro tvorbu Lucie Scerankové je charakteristický důraz, který klade na naše vnímání fotografie jako prostředku poznávání možných podob reality. Ta se přesto, i právě proto jeví jako relativní, proměnná, nebo se její pevná definitivní forma stává nedosažitelnou. Spíše než by byla otiskem reality z masa a kostí, se dnes fotografie chová jako technologie, jež vytváří realitu autonomní, které je krajina skal a moří vydána v milost a nemilost. Rozlišitelné subjektivní „já“ vstoupilo do obrazu a splynulo s ním v sen, v jehož verzi je svět už jen průmětnou představ.

Zásadní témata fotografie, čas a pohyb, jsou kategoriemi, které i přes touhu proniknout do jejich podstaty v každém dalším kroku pouze odhalují nedokonalost jakéhokoliv, byť usilovného pokusu o jejich absolutní definici. Představa o vlastní identitě se tak v porovnání s dimenzemi univerza stává předmětem výrazného nepoměru. Tento prvek práce s měřítkem je pro tvorbu Scerankové jedním z důležitých prostředků, jimiž se autorka vyrovnává s vlastní zkušeností reality. Tu převádí na obecněji pojímaná témata, k nimž se může divák vztáhnout prostřednictvím metaforických vykreslení a hrou s asociacemi. Nadále však také ponechává divákovi dostatek prostoru k hledání vlastních interpretačních východisek. Osobní zkušenost je z principu nepřenositelná, ale je připodobnitelná. Model, který vytváří specifické podmínky vnímání, je tak jedním z dalších důležitých bodů autorčiných úvah o povaze světa, jenž můžeme nahlížet jen skrze schémata, která nás situují do určitých diskurzivních a kulturních kontextů.

Obraz v pojetí Scerankové stojí na pomezí plochy a prostoru, kde jsme schopni pouze rozeznávat povědomé a uchopitelné formy, po kterých se natahujeme a přimykáme se k nim jako k cestě ve víře, že se na jejím konci dobereme významu. Chytré zacházení s archetypy a surrealistickými vizemi pracujícími s psychologií diváka nakonec obrací naší pozornost až k reflexi vizuální kultury a tradičním modelům čtení obrazu i současným změnám v pojímání subjektivního já v prostředí archivů sdílené paměti a jazyka.

Martin Nytra

umělciLucia Sceranková
kurátorMartin Nytra
místoFait Gallery
tagy
účinkujícíMartin Nytra
kameraMarek Delong
zvukMarek Delong
střihMarek Delong
interviewMarek Delong
překladZuzana Rousová
kategorieReportáže
publikováno12. 8. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Staré světlo v oddělení galaxií
Daniela Ponomarevová ve svém projektu Plán DELTA buduje a následně dekonstruuje postapokalyptický příběh reagující na současný stav civilizace. Jádrem dystopického narativu je předpokládaný zánik Země, z níž se stal pouze jakýsi testovací objekt, přechodné místo pro lidstvo, které neodvratně čeká zničení obrovským asteroidem. Situaci fiktivní budoucnosti autorka otevírá pomocí série objektů instalovaných v imerzivním prostředí domnělé laboratoře a textově-obrazového dokumentu.
„Jsem budoucnost i minulost, skulina v čase a prostoru, jsem podstatou veškeré hmoty […] Nemůžeš mi uniknout, jsem poháněn silami, které tu jsou miliardakrát déle než ty, drahý..” říká prach ve videu Annetty Mony Chişy Tell me, dust, about your complicated matter. Nelidské materiály, jako třeba částice prachu, znesnadňují samotnou svoji povahou běžné chápání světa, či dokonce celého vesmíru.