Médium výstavy je ze své podstaty uzavřeným prostorem, prostorem, jehož krajnice vymezují formální, ideová či historická východiska, nebo prostorové možnosti dané výstavy. Umělecké vyjádření tkví ve snaze tyto bariéry překonávat, v potřebě překračovat hranici výstavního sálu nebo jiného místa, hranici časového úseku, která je projektu věnována. Počátek lze tedy zpětně determinovat galerijní pokladnou či jiným vstupem do výstavního sálu. Hranice konce jsou často, či alespoň by měly být, nejasné a tedy nekončíc pokývnutím hlavou poslednímu z galerijních kustodů. Jak rozpoznat konec a počátek nového, tedy toho co následuje? A lze tak vůbec činit v daný moment a nikoliv jen zpětně?
Počátek konce a nového začátku lze zachytit v pochybnostech, ve snaze převracet, rozkládat a rekonstruovat za cílem hledání nových ložisek podstaty, tedy toho, co činní stavbu smysluplnou a dlouhodobě stabilní. V případě Radka Brousila je tomu tak v kontextu jeho domovského media, fotografie. Prostředky běžně využívané při procesu fotografování prostupují do hledáčku fotografického aparátu. Brousil za pomocí tohoto gesta, poukazuje nejen na aspekty vyčerpatelnosti média, ale současně skze metaforu stativu, hledá jeho novou stabilitu, jeho nová východiska a možnosti.
Zatímco “stavební práce” Brousila odkazuje k introspektivnímu charakteru uměleckého výrazu, tedy k potřebě současného umění uchopit a redefinovat samo sebe, práce Jana Pfeiffera se zabývají zejména aspekty společensko – politického rámce. Symbol základního kamene – stěžejného stavebního prvku je odkazem k procesu postupného, dnes aktuálního hledání stabilizačních prvků, které determinují stálost vazeb, za cílem nové-následující systémové celistvosti a alternativních společenských východisek.
Výstava Stavební práce je rozmluvou dvou umělců, rozmluvou o umění, rozmluvou o možnostech současného světa a bytí. Stavební práce je dekonstrukcí i konstrukcí zárověň, je hrubou stavbou umělecko – společenských perspektiv a otevřeným prostorem pro časově neomezené začátky.
