Profily

Vendula Chalánková

Vendula Chalánková se ve své tvorbě zabývá zdánlivými maličkostmi, dá se říct banalitami všedního dne. Když ji člověk potká, většinou jen stojí a usmívá se. Když mluví, tak tichým hlasem a stručně. Obvykle jen přitaká. Je tak slušná, až se zdá, že je pro tenhle svět trochu neobratná a je v něm ztracená. O to divnější je, že tímhle v podstatě bezbranným způsobem komunikace dokáže téměř každého odzbrojit. Ten, kdo se nakonec potí, většinou nebývá ona. Těžko říct, čím to je. Možná tím, že prostě vidí a dělá věci jinak. Vizuální sekundové technologické efekty, vystřihuje a lepí ručně z papíru několik týdnů. Když nemá na nejmodernější spotřebiče, tak si je namaluje. Tradovaná životní klišé o štěstí standardizovaná televizní produkcí mění ve svých komiksech v odpozorovanou sérii trapností. V abstraktním plátně obývákové velikosti ani příliš neskrývá námět tlačenky. Symbolem současné krajinomalby se pro ni stal fotovoltarický článek. Vendula Chalánková je prostě upřímná, až to bolí. Její tvorba je rozkročená mezi „mít a být“ a jak se zdá, jejím životním tématem je imitace.

Radek Wohlmuth

umělciVendula Chalánková
místoČeská republika
tagy
účinkujícíRadek Wohlmuth, Vendula Chalánková
kameraEva Jiřička
zvukEva Jiřička
střihEva Jiřička
interviewEva Jiřička, Radek Wohlmuth
překladZuzana Rousová
kategorieProfily
publikováno20. 3. 2017
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Vendula Chalánková
V úvodním textu k výstavě Jana a Jiří Ševčíkovi píší: „Zkolabovaly alternativy, zkolaboval zájem společnosti a zůstala jen okrajová pozice. Viděno zevnitř, problém Východ–Západ tedy stále zůstává. Pro Západ je východní umění zajímavé jen pokud je kompatibilní produkcí nebo produktem obětí.
Továrna na Střekově přes sto let ovlivňuje strukturu města i kvalitu života jeho obyvatel. V době průmyslového rozvoje Johann Schicht a jeho potomci vybudovali ve městě občanskou vybavenost – polikliniku, lázně, jesle, knihovnu a pro své pracovníky i obytné domy. Po zestátnění podniku výroba pokračovala a nadále zaměstnávala velké množství nově usazeného obyvatelstva. I národní podnik Setuza spolčoval své zaměstnance a umožňoval jim realizovat „nadstavbu“, a to především při akcích Revolučního odborového hnutí, pod které spadala organizace oslav Mezinárodního dne žen, mikulášských nadílek nebo dětských táborů.
Současné kurátorství se proměnilo. Od snahy budovat si odstup a chránit vyváženou reflexivní pozici se dostalo spíše k rovině empatie, spolupráce a snahy o dehierarchizování. Jistě tomu tak není vždy – ale právě Adamcova praxe je dobrým příkladem toho, jak pokus o naplňování tohoto způsobu kurátorování nese plody.