Reportáže

Vesnická romance

Pohledy dvou chlapců jsou sledovány a následně jakoby mimoděk zachyceny v prostředích s ohněm. Dvě fotografie se stávají pohledem dvou odlišných dětí v krajině lesa a středozemské vyprahlosti. Sevřen okolím, v roli fotografa se Tomáš Hrůza objevuje v mžiku jediného pohyblivého obrazu výstavy, kterým je fragmentárně problikávající robotické video. Jako diváci sledujeme průběžné záblesky zkoumavých záběrů na krajinu a oheň poblíž nedalekého stavení. Moment rozpomínání a rekonstrukce možných situací je na výstavě rozložen mezi tři obrazy, které jsou doplněny o objekt, velký buben, tympán, který se stává součástí celku výstavy. Zároveň je však i jakýmsi rituálním prostředkem, určeným k doslovné proměně jejího rytmu.
Fotografická tvorba Tomáše Hrůzy je úzce spjata s jeho cestami a návraty. Výsledkem jsou cestopisné sondy, taxonomie přírodních motivů, které tvoří velmi důležitou součást fotografických cyklů autora. Touha po usazení se v rurální krajině je vyvolávána v obrazech jako autorova romantická představa života v obstoupení živlů – téma, jež rozvíjí zejména na současné výstavě v Galerii Jelení. Tomáš Hrůza v rámci fotografických cyklů často pracoval se symbolickými významy a archetypy přírodních motivů a obecně krajiny, kterou prochází jako náhodný kolemjdoucí, pozorovatel a v důsledku i autor. Tyto poznámky, ač biografického charakteru, se propisují velmi významně do jeho současného pohledu na vesnici, kam se v postupných krocích autorsky, ale i lidsky přesouvá, či už vlastně přesunul.

Martin Mazanec

umělciTomáš Hrůza
kurátorMartin Mazanec
místoGalerie Jelení
tagy
účinkujícíTomáš Hrůza
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
interviewGiulio Zannol
kategorieReportáže
publikováno16. 11. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Vesnická romance
Galerie Pekelné sáně z Kroměříže, pod kurátorským vedením Davida Koreckého, prezentuje cyklus nových velkoformátových obrazů umělkyně Karolíny Netolické v prostorách Nové síně. 
Volavka je film o parku Stromovka, ale nejen o něm. Možná je spíš záznamem o nás, lidech. O tom, jaké aktivity v místech městských parků provozujeme - a neexplicitně tím ukazuje, nakolik jsme vzájemně formováni: lidé parkem a park lidmi.
Jakou úlohu parkům v dnešní společnosti a v našem každodenním bytí dáváme?
Instalace Smazat hranice času je příkladem eklektického míchání významů a symbolů, stejně jako aktualizování tradičních technik a praxí. Lyrická abstrakce Evy Brodské, citace nebo parafráze lidových zvyků Lucie Králíkové, smysl pro detail i celek a roztřepené konce Dany Balážové, jakož i bytostné propojení s krajinou Petra Švolby spolu mluví jednou řečí.
Dlouhý život průmyslových výrobků, jejich pomalý rozklad a následně jejich cesta do země – tím vším dává autorka přírodě a geologickému času daleko optimističtější perspektivu, než jakou si jako lidé můžeme sami přisoudit. Dnes už víme, že odpadková skvrna v Tichém oceánu přesáhla velikost Texasu a blíží se velikosti celé Severní Ameriky.