Reportáže

Žabža – Realita Omyl

František Walter je především vypravěč, Vypravěč osobních příběhů, mytologií a pravd. Neznám mnoho lidí, kteří by byli schopni přímočaře, na základě vlastní zkušenosti, mluvit o životě, čase, lásce, závislostech, tvoření, aniž by si přitom udržovali extrémní odstup, nebo se člověk při jejich projevu cítil trapně. František Walter to umí s naprostou samozřejmostí a lehkovážností, přitom ale bez ironie.
Narodil se v roce 1985 ve Vsetíně. Prostředí severní Moravy se odráží v jeho pracech, které jsou zároveň citlivé i brutální, hlučné i do sebe ponořené, vážné i humorné. Vedle subjektivní narace prozrazují jeho videa náklonnost ke specifickým kulturním komunitám. Walterův humor i určité zacházení s vizuálními prvky možná připomenou dekadentní divadlo Beruška, na kterém, jak říká, vyrostl. Díky starším přátelům zakusil i specifické aspekty společenství sdruženého kolem alternativní kultury 90. let. Obrací se k beat generation (možná díky obnoveným vydáním klasických děl tohoto hnutí v Čechách v porevolučním období). A především se podílel na tzv. soundsystémech, tedy uskupení lidí, kteří společně vlastní techniku a další instrumenty potřebné k pořádání parties. Tato komunita bezprostředně zasahuje do jeho života. A právě zkušenost s vjingem ho po stavební průmyslovce přivedla ke studiu současného umění na FaVU VUT v Brně. Původně měl v plánu studium v ateliéru videa, absolvoval ale ateliér Performance u prof. Tomáše Rullera. V kombinaci performativity, prolínání umění a života, dokumentárních prvků a zároveň klipového zacházení se střihem videa, můžeme vidět důsledek těchto zkušeností.
Vystavené práce jako by zachycují situaci „po – akci – parties – pokusech o komunitu“, situaci vystřízlivění, odvrácení se od společnosti, hledání osobní cesty. Maso kosti zbytečnosti vzniklo ještě za studií na FaVU. Dokumentární formou s fiktivními prvky líčí autorův tehdejší život a pohled na svět. Bez distance, přílišné sebestylizace a zároveň prostřednictvím určitých metafor se, jak autor říká, dotýká témat: „lásky, závislosti, pomíjivosti“. Zdůrazňuje sílu rozkladu, smrti a chaosu. Novější video 00, pak podle něho odráží situaci, kdy člověk „dospěje, zbaví se závislostí, slabostí a zjistí, že je to nuda a že ztrácí inspiraci, začíná se brát vážně.“ Video se odehrává v rovině „očistné“ cesty po Indii, retrospektivních fragmentů tvorby, záznamů společného „řádění“ s kamarády a v jejich současné reflexi. Odhaluje nemožnost jednoznačného přístupu k životu a k umění.
František Walter nepatří k autorům, kteří by směřovali k profesionálnímu způsobu umělecké produkce, orientované na asimilaci v kontextu a světového umění a jeho teorie. Kromě vlastního vyprávění je pro něho podle vlastních slov důležitý „amatérismus, humor“, „nesnažit se z toho dělat, co to není“. A právě jeho intuitivní, neutilitární, expresivní a osobně riskantní přístup považuji v dnešním pragmaticky orientovaném světě za důležitý.

Barbora Klímová

umělciFrantišek Walter
kurátorBarbora Klímová
místoGalerie Jelení
tagy
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
interviewGiulio Zannol
kategorieReportáže
publikováno3. 8. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Žabža – Realita Omyl
Slunce se netočí kolem Země, a Země se netočí kolem lidstva, hierarchie se rozpadá a všechno je najednou stejně důležité. Hledáme cesty dál, ven z katastrof a pastí, do kterých se člověk dostal, hledáme svoji skutečnou roli, pozici v ekosystému, pokud ještě nějaká je, jaká byla a jak se nutně mění. Hledáme cesty, jak se z role lidstva jako nemoci, jako parazita, stát zase hodnotnou součástí celku, spojit se, navázat kontakt. Naslouchat znamená možnost porozumět, přijmout.
Nejen, že jsme s těly (sloupy, figurami, černými tvory) konfrontování jako s vnějškem, který se nabízí naší smyslové zkušenosti. Jak u Kryštofa, tak u Anetty a Aleksandry je zároveň v jejich objektech přítomný nárok na to, abychom se s „jejich“ těly seznámili zevnitř. To je už trochu komplikovanější představa a je to zároveň moment, v němž se jejich práce snad nejlépe potkávají a zároveň docela zásadně rozchází.
Výstava Květek je vším, čím květina může být – znamením růstu i předzvěstí úpadku, opulentní férií i usebraným gestem, kulturním významem i nevkusnou poznámkou, sebevědomou ženou i pýřícím se mužem, nespoutanou radostí i sklonem ke smutku.