Umění antropocénu

Třídílná série pro Artyčok.TV nazvaná Umění antropocénu sleduje současné diskuze, které se věnují proměňujícím se podmínkám umělecké produkce v době klimatického rozrušení. Základ videí tvoří rozhovory s teoretičkami, filozofy, kulturními pracovníky a pracovnicemi, umělkyněmi a aktivisty, kteří se dlouhodobě věnují otázkám ekologie a klimatu, a to ať už v souvislosti s jejich uměleckou či institucionální praxí. Jak je patrné, téma životního prostředí a ekologie v umění se s čím dál větší intenzitou stává vědomě politickým rozhodnutím, které ovlivňuje to, jaké umění tvoříme, jak jej vyučujeme, jak o něm mluvíme či jak jej prezentujeme. Umělecká tvorba se prolíná s kulturním provozem, ten zase s aktivismem a naopak, čím dál více je akcentován kontext, použitý materiál i finanční zdroje.

V průběhu roku 2019 jsme navštívili Prahu, Brno, Bratislavu a Berlín a podnikli 22 rozhovorů s odborníky a odbornicemi, kteří mají na utváření lokální umělecké scény zásadní vliv. Záměrně jsme oslovili především ty osobnosti, které se pohybují na poli současného vizuálního umění, chybí proto odkazy na environmentální umění před rokem 2000, ale také rozhovory s vědci z různých přidružených oborů a s politiky. Samotný scénář vznikal postupně a byl spíše výsledkem postupného objevování a mapování, než dopředu stanoveným deklarativním hlasem. Postupně se v sérii dostáváme od obecných teoretických pojmů k fungování uměleckých a kulturních institucí, až po samotnou uměleckou praxi. Tak vznikl společný narativ, který by bylo možné charakterizovat ve třech otázkách: Jaké podoby může mít spolupráce vědy a umění? Jak se proměňuje náš přístup k umění a umělecké scéně s horizontem blížící se klimatické katastrofy? A co a jak můžeme dělat?

Vizuální složku videa tvoří procházky prostředími, v nichž se výrazným způsobem formuje vztah člověka k přírodě a/nebo jež vytváří obrazy, které si pod přírodou představuje. A zatímco kamera pomalu prochází a vede diváky společným obloukem zaznamenaných výroků, v záběrech se objevují postavy pózující pro oko fotoaparátů před danou (přírodní) scenérií. Vzniká tak obraz reflektující utváření našich představ a archetypů (například skrze různé přísně organizované zámecké zahrady nebo zábavně-naučné parky), který v pauzách mezi promluvami umožňuje věnovat soustředěnou pozornost tématům, jež jsou ve videích představována. Jednotlivé díly série je také možné poslouchat jen jako podcasty, vracet se k promluvám, které nebyly dostatečně srozumitelné, anebo je chápat jen jako rozcestník ke jménům, osobnostem, pojmům a myšlenkám, jež vyžadují mnohem hlubší a časově náročnější průzkum.

David Přílučík and Anna Remešová

01 Pojmy

První díl předestírá teoretické pole a vysvětluje jednotlivé klíčové pojmy, jako je antropocén, posthumanismus, extraktivismus a další. Nejedná se o encyklopedický soubor současného filozofického myšlení, ale o snahu popularizovat uvažování teoretik a teoretiček, kteří se aktivně účastní na diskuzi o ekologii a umění a příbuzných tématech. Teoretické úvahy by pak postrádaly v sérii svůj smysl, pokud by nebyly součástí diskuzí o konkrétních politických a uměleckých strategií, což bylo jednou z podmínek jednotlivých rozhovorů. Umělecká scéna má své specifické nástroje, produkuje kritické myšlení a obrazy současnosti, které se podílí na tom, jaké vztahy utváříme s druhými, jaké představy máme o světě a zda se rozhodneme nabourávat stereotypy o procesech rozhodování nastavených společnostmi globálního Severu. I to utvářelo směr, kterým se často rozhovory ubíraly.

02 Struktury

Druhý díl sleduje aktivity uměleckých a kulturních institucí, jejichž zástupkyně a zástupci přehodnocují institucionální fungování, financování a sebeorganizaci v rámci současné umělecké scény. Na Západě proběhly diskuze o institucionální kritice v 60. a 70. letech minulého století, kdy státní československé umělecké a kulturní instituce byly jakékoliv umělecké kritice uzavřeny. Mimo ně bylo prezentováno apolitizované umění, které bylo sice kritické ve své samotné formě (například odmítalo zobrazivý realismus), ale nemělo příležitost vyhranit se vůči moci a ekonomickému kontextu, který do značné míry podobu a fungování institucí utváří. Intenzivnější diskuze o roli a vlivu muzeí a galerií tak přicházejí v českém prostředí až v posledních letech, a to právě s otázkou, jakou měrou umělecké instituce přispívají ke znečišťování životního prostředí a jakou roli v tom hrají finanční zdroje, které vznik a prezentaci uměleckých děl umožňují. Druhý díl usiluje o zmapování této nové institucionální kritiky v České republice a zároveň sleduje iniciativy, které požadují proměnu vnitřního fungování vzdělávacích a uměleckých institucí a kriticky přehodnocují své hierarchicky a antropocentricky nastavené způsoby jednání.

03 Díla

Třetí díl ponechává prostor umělkyním a umělcům a jejich přístupům ke změnám klimatu, politickým a ekonomickým infrastrukturám a hledání vhodné umělecké formy. Zaznívají zde také nejistoty a obavy ohledně etických nároků a přehodnocování samotné umělecké tvorby, které souvisí se stále se zhoršujícím klimatem planety. Podstatnou roli hraje také uvažování nad spoluprací s nelidskými aktéry. Pro tento díl jsme oslovili ty autory a autorky, o nichž víme, že intenzivně promýšlí svůj vztah k ekologickému aktivismu a k práci s vědeckými fakty. Samostatnou kapitolou, která se objevuje také v předchozích dílech, je pak umělecké vzdělání, popularizace a snaha o srozumitelnost. Současné umění může do diskuzí o globálních změnách klimatu přispět, jeho schopnost zobrazivosti a vnitřní sebereflexivity je nezastupitelná, ukazuje se však, že dosud stojíme na úplném začátku v přehodnocování toho, jaká je vlastně role umění v situaci proměňujících se podmínek života na planetě.