Reportáže 1249 výsledků

Reportáže

Zabýváme-li se dědictvím mytologie, zajímá nás primárně, co je oním „dědictvím“. Jsou to náměty? Konkrétní postavy? Určité modely? Ideály? Mytologie nám skrze svá vyprávění předkládá nejen spousty archetypů a stereotypů, ale také mnoho ideálů a morálních a emocionálních modelů, které byly napříč staletími přijaty do jisté míry za kánony, dogmata a modelové případy. Toho si všiml už Carl Gustav Jung při svém výkladu na poli analytické psychologie (archetypy).
No Fun I. je putováním mezi mrakodrapy, které bankovní úředníci i zaměstnanci nadnárodních korporací dávno opustili. Možná, nejspíš, se zase jednou vrátí, aby pokračovali v nekonečném cyklu směřujícímu k neexistující budoucnosti. Alespoň prozatím je ale nahradila jiná situace. Kdesi v této zpustlé krajině teď osamocená žena vypráví svůj životní příběh. Opodál v temné uličce probíhá napínavý souboj drsné kamioňačky s nevinnou dívkou ze střední školy. Ne na dlouho. Vše totiž již brzy utne nukleární výbuch dvou zamilovaných nebinárních raket.
The group exhibition presents works in different media by emerging artists from Czech Republic, Poland and Germany that refer to folk and indigenous traditions, beliefs and crafts, magical thinking and animism, using the language of poetry, speculative theories and storytelling. Using these various approaches and narratives the artists explore topics related to letting go, unlearning, loss or mourning in the context of the individual and collective traumas.
Výstava je nejen vystoupením ze zažitých hranic oboru, ale také ukázkou toho, jaké možnosti keramika nabízí v rámci současného umění. Že je to právě keramická hlína, která v různých formách a podobách zaplňuje prostory galerie, není překvapivým výsledkem sympozia zaměřeného na daný materiál. Pro vystavující umělce a umělkyně ovšem keramika není jediným vyjadřovacím prostředkem, s nímž ve své tvorbě pracují, což se odráží i v jejich nejnovějších dílech vzniklých během čtyřtýdenního bechyňského pobytu.
Nástroje, jež přinesl technologický pokrok a společnost sítí, vytvářejí alternativní způsob, jak navazovat komunikaci a budovat nové vztahy mezilidské i mezidruhové spolupráce. My však navrhujeme zaposlouchat se do zvuků praktik spojených se společenstvím: rituálnost, koexistence se světem rostlin, zvířat a hub, rozpouštění přecitlivělosti individuálního „já“ ve prospěch kolektivního „my“, citlivost vůči příběhům a perspektivě rostlin a zvířat, ropy nebo oblaků.
Výstava Štěstí není pro každýho je pohledem na fenomén self-help návodů resuscitující mýtus o silném, mužném jedinci, který svůj život pevně drží ve svých rukou.
Při jistém zaostření však vidíme osamělého muže v rozpacích. Z konstruovanosti situace – asynchronizace a popření zdrojového obrazu a zvuku, váhavá a zároveň umanutá dikce mluvčího – můžeme hádat, že jde o hru s autenticitou, že jsme svědky předvádění role, plnění úkolu, vžívání se do stavu suveréna.
V současné době se setkáváme s tím, že o těchto změnách a katastrofách slyšíme v regionální veřejné debatě mluvit lidi z vědy, úřadů nebo politiky, kteří pro popis probíhajících změn a blížících se katastrof využívají autoritu expertních obrazů. Obrazy vymykající se zavedeným normám vědecké reprezentace ve veřejném prostoru nevidíme, a hlasy těch, jichž se tyto změny bezprostředně dotýkají, je slyšet ve veřejné debatě buď málo, nebo vůbec. Přítomnost planety jako aktivní síly produkující vlastní obrazy a způsoby jejich sdílení ale dává moc právě těmto alternativním hlasům, jazykům a obrazům.
Jiří Thýn přistupuje k fotografickému médiu, objektům, site-specific instalacím a videoinstalacím intuitivně, podle vlastních slov se s fotografií snaží pracovat tak, jako by maloval. To mu umožňuje vyjádřit se autenticky a emotivně pomocí gesta. Autor rovněž kreslí digitálně počítačovým kurzorem, přičemž se nesnaží o důslednou dokonalost. Nyní hledá způsob, jak pracovat s fotografií zcela bezprostředně, v digitálním procesu směřuje k principu náhody. Výstava Mlčení, torzo, přítomnost vybízí k tichému zastavení, k uvažování o vnímání času nejen ve fotografii, ale i v historii dějin sochařství, k zamyšlení nad „torzy“, které, ač evokují tíhu, odkazují k základním tvarům a principům naší existence.
Výstava Pozdní intimita reaguje na tlak na zveřejňování soukromého, kterému intimita v současnosti čelí. Je patrný jak v masmédiích, tak i na sociálních sítích programovaných tak, aby využívaly potřebu společenského přijetí a odměny, a přítomný i ve skrytém sledování a analýzách našeho chování ve fyzickém a digitálním prostoru. Stále více si uvědomujeme, že nejzazším cílem tohoto tlaku je získat materiál, který lze tržně nebo mocensky zhodnotit.
Pod povrchem na první pohled obyčejných motivů v díle Eriky Bornové jsou často skrytá zneklidňující poselství – frustrace, nejistoty, úzkosti, (sladko)bolné obsese –, jež oživují zapomenuté zážitky anebo potlačované city a postoje. Důležitým leitmotivem autorčina díla byly od počátku návraty do minulosti, ať již do osobní nebo kolektivní historie.
Dlouho jsem nevěděl, co mám o této výstavě napsat. Nemá žádné téma, vystavující autorky nic nespojuje, jejich výběr je ryze subjektivní - sobecky jsem se rozhodoval jen podle toho, jaké obrazy se mně osobně zdají pozoruhodné. Až včera ve svém ateliéru mi jedna z autorek povídala o kurátorce, která jí vyčítala, že neposkytuje ke svým obrazům žádný klíč.
As we find ourselves in times that have extensive socio-political implications, the exhibition thematizes the insecurity, the suspicion and post-factuality gradually digging into our lives more and more. The many ambivalent mechanisms trough which we cope with this uncertainty and multiplicity of artistic processes (either politically-critical, or completely non-factual and sensual, scientific or even speculative) of the abandonment of what is considered “real” or “rational” take their forms in the interconnected realms of the technological, the natural, the mystical, the symbolical.
20 heart icon 22 23 ...105