účinkující Veronika Čechová 12 výsledků

Veronika Čechová

Výstava Cena Jindřicha Chalupeckého 2024 se po třech letech vrátila do Moravské galerie v Brně. Poprvé se zde letos představili pouze tři laureátky a laureáti, vybraní mezinárodní porotou dle nových pravidel, namísto dřívějších pěti. Současně s touto změnou zrušila CJCh také věkový limit 35 let.
Zážitkový a zábavný aspekt hry nabízí možný způsob, jak lze čelit složitým souvislostem ekologických katastrof v moderním městském prostředí, kde nás často dusí pocity viny a bezmoci. Jak můžeme posílit celkovou odolnost ohřívajícího se města, namísto neustálého zpětného napravování těchto změn? Jak se tyto problémy zhmotňují v životě obyvatel Prahy a co to znamená pro ekosystémy města?
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
Mezinárodní porota vybrala do 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 pět vizuálních umělkyň a umělců ve věku do 35 let. Jsou jimi Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv björnsonova. Pětice se rozhodla pokračovat ve vývoji, jaký nastolili již umělci a umělkyně v loňském roce, a nesoutěžit o laureátský titul, který tak získali všichni.
Jak konkrétně probíhá výběr a hodnocení umělkyň a umělců v rámci uměleckých ocenění a popřípadě také hodnocení a oceňování na půdě vysokých uměleckých škol, v rámci výstavních a dalších projektů? Jakou má tento výběr a hodnocení relevanci či „objektivitu“? To jsou dlouhodobě diskutované otázky, které zaznívají snad ještě intenzivněji v posledních letech, kdy se v Česku i v zahraničí dynamicky proměňuje klima okolo tradičních modelů udílení uměleckých cen a obecně se stále častěji diskutují otázky forem a etiky spolupráce, péče, podpory, udržitelnosti ad.
Pro výstavu připravili umělkyně a umělci nové práce, které se rozprostřely po velkorysých prostorách bývalého hobby marketu Bauhaus, v němž PLATO Ostrava aktuálně sídlí, a v některých případech také zareagovali na místní „dočasné struktury“, jako je knihovna, kino nebo tzv. stage.
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?