Bone Tone Shelf Self

umělci Julia Grybos, Nicolás Lamas, Barbora Zentková
instituce Kurzor
ůčinkující Jan Zálešák, Nicolás Lamas
kamera Jan Vosýnek
zvuk Jan Vosýnek
střih Jan Vosýnek
interview Jan Vosýnek
kategorie Reportáže
publikováno 31. 5. 2022
délka 0:06:54
jazyk Česky / English
embed

Sednout si a vstát, lehnout si a spát. K obzoru spění, lpění na snění. V pokoji svém. V pokoji? Mít kde složit kosti. Veliké štěstí! Pohledem spočinout. Nikdy neodpočinout!

Předehra

Cestou do galerie vnímal houstnoucí a řídnoucí předivo města. Úzká ulice, která jako by většinu dne zadržovala dech, aby mohla čas od času prudce vydechnout. Park s dětským hřištěm, po ránu ještě klidně oddechující. Na betonové terase, která nenabízela žádný zvláštní výhled, a byla nejspíš jen dočasným rozšířením schodiště propojujícího spodní a horní úroveň nábřeží, se motal bezdomovec zabalený v tlustém kabátě s kapucí. Musí to být ten stejný, co tu včera ve stejnou dobou ležel na boku s tváří otočenou k chodníku, jako by byl mrtvý. Ten most je hrozně široký, mihlo se mu hlavou, když se vydal na druhou stranu řeky a roztržitě sledoval chvíli zeleň na protějším svahu a hned zase chodce, které proti němu v malém balíku, postupně se trhajícím různou rychlostí chůze, vypustila zelená na semaforu. Každý má nějaký důvod, proč jít pěšky, ale většina z nich to asi dělá pro zdraví, tenhle drobný padesátník v modrých sneakerskách a s velkými sluchátky na uších určitě. U téhož semaforu počkal na zelenou a pak se po úzkém schodišti vydal šikmo svahem vzhůru. Dnes bral schody po dvou, nespěchal sice, ale také se nezdržoval focením panoramatu. Malý výklenek ve zdi, kde spal včera bezdomovec otočený zády ke kolemjdoucím profesionálkám a profesionálům míjejícím jej v obou směrech, byl dnes prázdný. Je to on – ten, co leží na lavičce opodál, obložený několika taškami a kufrem na kolečkách? Už jen krátký oblouk okolo proskleného pavilonu z 50. let (podivil se, že už před devátou je coworkingový prostor v suterénu docela zaplněný) a zase ven ze zeleně. Zaškobrtnutí na stejném místě jako včera (tiché zakletí), padesát metrů rovně, dva bloky dolů, doleva a pak do druhého dvora…

Hlína a kosti

Vedle závěsů, pod kterými leží prach z květů heřmánku, je na podlaze matrace pokrytá vrstvou hlíny. V prvních dnech instalace sloužila matrace jako náhradní stůl, na jehož „desce“ se nahodile vršily věci. Dočasné konstelace, rychle se proměňující, přibývající a mizející vrstvy, pomíjivé děje, z nichž nezůstalo nic než letmé vzpomínky, které by dávno zmizely, pokud bych je teď nezapsal. Hlíny je skoro osmdesát kilo. Váha lidského těla, která ale o něco klesne, až se odpaří všechna voda. Měkká „tkáň“ hlíny pak ztvrdne a dočasné splynutí s pěnou matrace se stane opět o něco složitější. Pod hlínou, tou divně (ne)živou asambláží organického a anorganického, se matrace dělí na zóny – tvrdé a měkké, svým střídáním aktivně podporující kvalitu spánku. Měkčí v ramenou a bocích, tvrdší tam, kde je tělo poddajnější. Ležící, velmi pomalu vydechující hlína je podobně rovná jako páteř těla odpočívajícího na boku na zdravotní matraci. Chvíli si představuji to tělo, jak leží zády k závěsům, chodidla směrem ke vchodu.

Na rozdíl od dlouhých kostí, které jej stále pevně včleňují do sféry přírodního, je páteř dnešního člověka skutečným a poněkud smutným symbolem lidství. Ohnutý hřbet, pokaždé jinak nepřirozeně zkroucený podle toho, jakým způsobem pracující tělo získává chléb vezdejší (a ideálně ještě něco málo navíc). Jako by neměl nic společného s ladnými liniemi končetin, ale paradoxně často ani s „ergonomicky“ designovaným pracovním prostředím, odrážejícím spíše abstrahující logiku kapitálu než vzdorovitě materiální a únavě podléhající náturu těl. Nešťastné páteře vzpřímených lidí se mohou paradoxně narovnat jedině ve spánku. Výdech a nádech. Po malých kouscích svět vstupuje do těla a zase z něj odchází.

Věci a slova

V galerii je toho víc. Nejen matrace a hlína a závěsy a kosti. Také stránka z knihy, nákres střihu z časopisu, několik skleněných desek. Kovová lavice a kovová lavice-police. Galerie je plná věcí. Ale je také plná sloves. V roce 1967 Richard Serra sepsal dlouhý seznam slov reprezentujících „úkony vztahující se k sobě, k materiálu, k místu a procesu“. Slovesa jako rolovat, trhat nebo podepřít se dala číst jako pokyny k tvorbě i jako autonomní obrazy. Výstava  Bone Tone Shelf Self  má svůj vlastní seznam. Nořit se, spočívat, ulpívat, splývat… Označuje děje a procesy, které se mohou (do)týkat jak lidských těl, tak věcí a toho, co dělají (nebo co se jim děje). Slova přecházejí mezi subjekty a objekty a svým usazením „někde mezi“ se otevírají metaforickému čtení. Tak jako pigment uvolněný z květů v horké lázni ulpívá v textuře bavlny, ulpívá můj pohled na vláknech příze, které jsou staženy nahoře okolo kovové trubky a volně splývají dolů. Sleduje rytmus jejich trajektorií a po chvíli po nich sklouzne dolů (steče), když ztratím pozornost, když ztratím nit, když napnutý vektor pozornosti rozpustí únava. Chová-li se můj pohled stejně jako voda, co to říká o mém vztahu k vláknům příze rozlévajícím se na podlaze? Je to jedna vlna, jeden pohyb, který prochází skrz všechno tady uvnitř (a dál)?

(Ne)pokoj

Na výstavě  Bone Tone Shelf Self  se v pracích Nicoláse Lamase a autorské dvojice Barbory Zentkové & Julie Gryboś setkávají dva odlišné, ale komplementární způsoby tvorby, respektive tvorby významů. Jedním jsou asambláže, v nichž je nezbytným předpokladem blízkost věcí, blízkost až „na dotek“. Druhým je atmosférická instalace, kde mezi artefakty zůstává vzduch a význam se rodí z jejich vzájemné situovanosti, někde v prostoru mezi nimi. Vedle sloves připomenutých v předchozím odstavci jsou tu důležitá i pojmenování procesů: uvolňování (se), rozlévání a splývání, natahování, napínání a spojování.

Při tvorbě asambláží dochází k setkání věcí, které se dosud ve svých pohybech míjely. Je to nulový stupeň demiurgie – vyjmout předměty z jejich trajektorií a přivést je blízko k sobě, na jedno místo. Věci, co se pohybují rychle, jako je zboží putující mezi výrobními halami, sklady, e-shopy a doručovacími službami, se v galerii ocitají vedle věcí, které už se ve svém pohybu téměř zastavily, případně vedle artefaktů vytvořených specificky pro tuto příležitost. Věci tu také většinou nejsou ve svém celku. Úplnost tvaru, ideální stav produktu ve chvíli, kdy opustí výrobní linku, či těla ve chvíli narození, je věcí krátkého, pomíjivého okamžiku. Pak už nastupuje entropie. Je to nicméně právě tato otevřenost zániku a rozkladu, nepokoj uvádějící věci do pohybu a bránící tomu, aby cokoli vydrželo věčně, co dává světu smysl – spíše než trvalost a nehybnost.

Jsou ale různé druhy nepokoje. Být vláčen a někam směřovat není totéž. Jeden z důvodů, proč jsme se v posledních letech (a už je těch let docela hodně) dokázali tak snadno identifikovat s věcmi, je ten, že v rámci počítačově akcelerované ekonomiky pozdního kapitalismu se status pracujících a produktů prakticky přestal lišit. Jedny i druhé*zí jsme jen položky, komputovatelná data podléhající výpočtům a spekulacím – a jako taková dáváme smysl pouze v tocích. Zastavený pohyb rovná se smrt. Nikoli v ontologickém, ale čistě v ekonomickém smyslu. A ekonomie dnes ontologii úspěšně vytlačila na úplný okraj společenské relevance. Zastavit věci v jejich oběhu je předpokladem poetického uvažování o jejich smyslu, ale také politické gesto vzdoru. Neochota obměnit každých několik let nábytek ve svém pokoji, vystřídat oblečení a boty každou sezónu a aktualizovat pravidelně všechen svůj software a hardware je z pohledu ekonomiky stejně nežádoucí jako okupační stávka bránící dokončení ropovodu.

Statická povaha výstav současného umění je akceptovatelná odchylka, deviace v systému, která jej ale zároveň nijak zásadně nenarušuje. Dočasná autonomní zóna. Lol. Ale i tak… Napodobením gest objektů a věcí, které již v prostoru galerie jsou, zpomalením, zastavením, ustrnutím, usednutím, spočinutím, těmito úkony se můžeme vyndat z trajektorií, na kterých jsme se ráno ocitli, na chvíli se zbavit toho, čím jsme se již stali, abychom se mohli ztratit v přemýšlení o tom, čím bychom mohli být.

Jan Zálešák

 

 

Barbora Zentková & Julia Gryboś 

Spolupracují jako umělecká dvojice od roku 2010. Východiskem jejich tvorby je zkušenost s malbou, kterou obě studovaly. Od poloviny minulé dekády se ale soustředí především na tvorbu místně-responsivních intervencí a instalací, které se často stávají dějištěm performativních zvukových událostí. K ústředním motivům jejich tvorby patří negativní efekty pozdního kapitalismu – přepracovanost, úzkost a chronická únava ústící často až v kolaps. Barbora pochází ze Slovenska a Julia z Polska a aktuálně žijí a pracují v Berlíně.

Nicolás Lamas 

Pracuje nejčastěji s asambláží, která pro něj není jen výtvarnou technikou, ale především spekulativním nástrojem ohledávání hranic mezi lidským a nelidským světem, mezi kulturou a přírodou a mezi různými systémy bytí a poznávání. Ontologické aspekty asambláže jsou pro něj stejně důležité jako ty estetické. Metody jeho práce bychom mohli popsat také jako divokou archeologii – nechává se inspirovat jejími postupy i specifickou estetikou jejích institucí a sbírek. Nicolás pochází z Peru, žije a pracuje v Bruselu.