Johana Střížková natočila pro výstavu finalistů CJCH novou videoesej a vytvořila sérii drobných objektů. V obou případech jde svým způsobem o fragmenty – fragmenty potenciálně většího celku, nebo dokonce příběhu. V krátkém snímku s filmově koncipovanými záběry sledujeme „obyvatele“ neznámého bytu, kteří beze slova vykonávají činnosti na pomezí bezúčelných kratochvílí a melancholických, až surreálních rituálů. Kamera ohledává detaily jejich těl, jako by se jich chtěla dotknout. Tyto hmatové asociace jsou ve videích Střížkové prostředkovány díky tělesné interakci s okolním prostředím a předměty v něm. Instalace před black-boxem pak rozvádí filmové motivy do předmětné dimenze. Je tvořena lentilkami dvou barev, jejichž pigment ale „stekl“ na podložku a odhalil tak vnitřní cukrovou krustu. Zvolená barevnost koresponduje s abstraktním „obrazem“ v závěru filmu, který může připomínat filmařská pozadí stejně jako minimalistickou krajinu. Drobné sladkosti nás ve vzpomínkách vracejí zpátky do dětství, jejich odbarvený vzhled ale můžeme vnímat i jako metaforické odkrývání podstaty a společného základu. Střížková s velkou citlivostí kombinuje až naivní hravost s absurditou, což může vést i k existenciálním úvahám o smyslu lidského počínání, o mezilidských vztazích i o našem místu ve světě.
