O času a vodě

„Řeka se leskne. Stromy a květiny se v ní odrážejí. Kdesi pod klidnou hladinou řeka tají skryté hloubky. Stejně jako lidé.“ 

(úryvek z dětské knihy Co je to řeka? Moniky Vaicenavičiene)

Skupinová výstava připravená na míru prostoru roudnické galerie v sobě propojuje téma vody a paměti. Toto téma nahlíží z různých perspektiv skrze aktuální tvorbu šestice tvůrců mladší a střední generace, která je charakteristická širokou škálou výtvarných médií. Monumentální i komornější prostorové instalace vybrané pro tuto výstavu vstupují do dialogu mezi sebou navzájem, ale i se specifickým klenutým prostorem galerie, někdejší barokní jízdárny.

Intermediální umělkyně Tereza Severová se ve své umělecké práci již několik let věnuje tématu krajiny a otázce, jakým způsobem se média a nové technologie propisují do našeho vnímání prostředí, ve kterém žijeme. V posledních dvou letech se začala hlouběji zabývat tématem vody. V prostorové instalaci Soutok (2023) zkoumá vizuální a obsahové souvislosti, které nachází při zkoumání makro a mikrostruktur.

S úvahami Terezy Severové se v mnoha ohledech protíná aktuální tvorba intermediální umělkyně a fotografky Lucie Scerankové. Ta ve své tvorbě reflektuje téma vody už několik let, v poslední době pak především v souvislosti s lidským tělem. Její aktuální umělecký výzkum se upíná k paměti našich vlastních těl v souvislosti se substancí, která je definuje. Téma tekutosti však rezonuje i s autorčinými dlouhodobými úvahami o fluidní podstatě digitální fotografie, jak dokládá její velkoformátová 8 metrů dlouhá fotografie The View vybraná pro tuto výstavu. Právě do dialogu s ní vstupuje soubor skleněných objektů ze série Chrono a Kairo designérky a vizuální umělkyně Anny Jožové. Objekty vnímané, skrze zavěšenou fotografii Scerankové působí jako oblázky na dně řeky. Svou vizualitou „… odkazují k dávným horninám, do kterých jsou místy vrostlé prvky organického nebo anorganického původu a v jejichž prohlubních zamrzla voda.“ Můžou však evokovat také „fosílie z prehistorických dob“.

K této vrstvě kolektivní paměti se ve své práci vztahuje také Lucie Nováčková. Její monumentální textilní instalace Vnitřní fraktál (2008) vznikla kombinací malby a specifické tkalcovské metody, k níž dospěla dlouhodobým studiem starých rukodělných technik během svého rezidenčního pobytu v Polsku. Práce Ikat tak v sobě propojuje téma paměti v odkazu k tradičním řemeslným technikám předávaným z generace na generaci s tématem vody a zavádí nás tak k samé podstatě této specifické lidské činnosti.

Stejně jako vodní masa brázdí povrch krajiny, ponese se také galerijním prostorem zpracovaný hydrofonický záznam z multikanálové zvukové instalace Sonického hyperobjektu Elbe-Labe multimediální umělkyně Poliny Khatsenky. Nejmladší ze šestice vystavujících Antonín Novák svou objektovou instalací s názvem Začněme s vodou zahájí živý mezigenerační dialog s díly klasiků české moderní krajinomalby ze sbírek roudnické galerie.