„Vykoupení se uchovává v malé trhlině v kontinuu katastrofy.“
„Co se stane, když se nic nestane?“ tázal se v jednom z rozhovorů Paul Virilio. Může být nedostatek zdrojem bohatství a redukce podnětů cestou, jak znovu zkalibrovat naše smysly i pozornost? Po výstavách jitřících napětí a myšlenky na zánik se atmosféra uvolňuje a skrze na zem sedající prach a závany kouře začínají být vidět barvy a tvary jakési redukované tělesnosti, obrazy „nově“ se konstituujícího světa.
Jak pokračovat dál, když se naše životní dráha nevratně posune a návrat „do starého života“ není možný. Události, ať vnější nebo vnitřní, se nedají odestát. A přesto – právě v okamžicích nejistoty se objevují drobné, téměř přehlédnutelné věci, které náš svět drží pohromadě: maličkosti, které jsme míjeli a které v okamžiku ztráty vyvstanou jako nové opěrné body.
V každodennosti je cosi neviditelného a zároveň určujícího. Henri Lefebvre mluví o tom, že všední život je zároveň nejbanálnější i nejhlubší rovinou existence: prostor, kde se skrývá možnost proměny, ale také místo, které je ze všeho nejtěžší změnit. Všední gesta – opakování, rytmy, drobné úkony – nesou víc, než se zdá. Drží náš svět, dokud si jejich tíhu jednoho dne neuvědomíme.
Stejně tak věci, jež nás obklopují, nejsou jen kulisy. Současná objektově orientovaná ontologie připomíná, že objekty mají svou vlastní přítomnost a trvání a jsou nezávislé na našem používání. Hrnek, židle: každý z těchto předmětů si nese část bytí, která nám uniká, a přesto je to právě jejich tichá vytrvalost, co tvoří základ našich dní. Svět není utvářen jen našimi činy, ale také pomalou, materiální logikou věcí. „Čím chce věc být?“ přemítal řezbář inuitského kmene Aivilik, když v ruce držel kousek slonoviny. My bychom měli uvažovat stejně a konečně připustit, že bytí věcí neodvisí od toho, že je někdo pozoruje.
Aby se nám tento svět mohl otevřít, potřebuje však i náš čas. Byung-Chul Han upozorňuje, že žijeme příliš rychle na to, abychom skutečně viděli. Smysl nevzniká spěchem, nýbrž zpomalením. Kontemplace není útěk z reality, ale způsob, jak v ní být plněji. Je to návrat k pobývání, které dovolí věcem i každodenním gestům ukázat svou hloubku.
Obyčejný život není prázdnou samozřejmostí. Je to nejtišší, ale nejpevnější prostor, kde se odehrává náš „skutečný“ příběh. Svět, který se ukazuje teprve tehdy, když mu dáme čas.
