Fyzická konfrontace městských bytostí s prapůvodním ne-městem. Díla kriticky postihují vztah přecivilizovaného člověka k naší neobratně vytěsňované matičce přírodě. Práce autorů střední a starší generace, kteří vztahy člověka a otevřené krajiny zkoumali už v období normalizace, a tedy v naprosto odlišných kontextech, doplní díla nejmladší generace. Vladimír Havlík a Michal Kern budou zastoupeni ukázkami svých důležitých prací v přírodě. Novodobí šamani, probuzení v lidech z ulice, k nám promluví skrze rituály Ladislava Vondráka, Matyáše Chocholy a Barbory Kleinhamplové. Instalace a introspektivní performance Terezy Fišerové jsou výzvou ke zkoumání vlastních tělesných možnosti. Štefan Papčo vytváří 3D krajinomalby z použitých kusů horolezeckých stěn, kterými se lze rovněž fyzicky a mentálně postavit. Lucie Sceranková v krajině znovuobjevuje poetické a mytologické významy, které k nám – přes naši civilizační otrlost – z luhů a hájů neustále promlouvají.

Název odkazuje k místu, které je vzdálené a izolované od rozruchu a marnosti odehrávajících se kdesi dole nízko – pod úrovní borovic a kosodřeviny. Průzračná vodní hladina obvykle nezrcadlí nic jiného než úzký prstenec skal a nekonečný modrý prostor. Dostat se k tomu místu, které je ukryto pohledům z úrovně očí, značí překonat vlastní fyzickou námahu a vertikální časoprostor. Obraz, který se nám naskytne, odhalí poklad, který, místo aby byl ukryt pod zemí, se v bezčasí vznáší vysoko nad našimi hlavami.

Cestou vzhůru obvykle zjistíme, co všechno jsme zapomněli doma nebo v horším případě ve vlaku. Bolest v botách, o kterých jsme předtím nevěděli, že je máme na nohou. Nesmyslně sladká limonáda v těžké skleněné láhvi a opalovací krém, který nejspíš zůstal na poličce v koupelně, způsobují fyzická i psychická muka. K tomu všemu se ještě připočítá zklamání z hloučku hlučných turistů, kteří se k vysněnému vrcholu nechali dopravit terénním vozem.

Dávka únavy a rezignace se promíchává s náležitým úžasem a doma zjistíme, že jsme si, kromě spálené kůže a puchýřů, se shora přece jen něco přinesli. V poloprobdělé noci se nám v horečce z úžehu zdají divoké sny. Vyčerpáni se vznášíme nad krajinou a zvířata a rostliny k nám promlouvají babiččiným hlasem. Otec s tváří bodrého medvěda nás blahosklonně snáší do bezpečí. Mapa, za drahé peníze koupená v kiosku, nám sice nahoře byla k ničemu, ale pro nás navždy zůstane důkazem vlastního vítězství.

Dušan Zahoranský

umělciMatyáš Chochola, Tereza Fišerová, Lucia Sceranková, Štefan Papčo, Barbora Kleinhamplová, Vladimír Havlík, Michal Kern, Ladislav Vondrák
kurátorDušan Zahoranský
místoMeetFactory
tagy
účinkujícíDušan Zahoranský
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
překladEva Maršíková
kategorieReportáže
publikováno21. 7. 2011
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
PLESO
Mezinárodní porota vybrala do 32. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého 2021 pět vizuálních umělkyň a umělců ve věku do 35 let. Jsou jimi Robert Gabris, Jakub Jansa, Valentýna Janů, Anna Ročňová a umělecký ne-kolektiv björnsonova. Pětice se rozhodla pokračovat ve vývoji, jaký nastolili již umělci a umělkyně v loňském roce, a nesoutěžit o laureátský titul, který tak získali všichni.
Adéla Babanová vystavuje se svým bratrem, scénáristou a hudebníkem Džianem Babanem, inscenovaný fiktivní rozhovor s letuškou Vesnou Vulović, která v roce 1972 přežila jako jediná z posádky pád z letadla u České kamenice a jako jediná na světě pád z takové výšky.
Co o Zemi víme a často dosud nevíme? Může ji někdo vlastnit? Je reálné, abychom Zemi proměnili v „krajinu bez hranic“ v „permanentní pomezí“? Jak v lidských, spíš než statistických systémech zachytit, porozumět, vyjádřit viditelné i nezřetelné symptomy proměn, kterými krajina prochází, včetně těch místních i těch globálních?