Reportáže

test pattern [n°7]

Středoevropská premiéra instalace jedné z nejvýznamnějších osobností současného japonského umění, multimedialisty, performera a skladatele elektronické hudby.

Ryoji Ikeda se narodil v japonské prefektuře Gifu, ale v současné době žije a pracuje v Paříži. Svojí hudbou a zvukově vizuálními instalacemi Ikeda zkoumá základní charakteristiky reality a zvuku. Velmi často používá tóny a hluky na okrajích frekvencí vnímatelných lidským sluchem; o některých se posluchač dozví až chvíli po jejich odeznění. Vizuálně a rytmicky jsou jeho instalace nepředvídatelně pestré, plné diskrétních šumů, bleskových prostřihů (až několik stovek snímků za sekundu) a záplav binárních vzorů, které představují jakási obrazová a zvuková haiku. Ryoji Ikeda vystavuje v nejvýznamnějších galeriích světa. Za své inovativní a radikální přístupy k elekronické hudbě obdržel v roce 2001 prestižní cenu Zlatý Nica. Pro Japan Fest 2015 připravil do Black Boxu nového plzeňského divadla originální vizuálně zvukovou instalaci s názvem test pattern [n°7]. Tímto nejnovějším audiovizuálním “testem” zkoumá absolutní limity výkonu současných digitálních technologií i vnímání našeho vědomí.

umělciRyoji Ikeda
místoNové divadlo - Black Box
tagy
účinkujícíPavel Klusák
kameraJiří Havlíček
zvukJiří Havlíček
střihJiří Havlíček
interviewJiří Havlíček
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno28. 7. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
test pattern [n°7]
Pohled na strojově otáčené stránky učebnice a standardizované vědecké postupy restaurování mohou vyvolávat obavy a současně naději. Zkušenost Západní modernity, ať již ta optimistická, nebo katastrofická, je důležitým dědictvím, o které bychom měli pečovat. Víme už dobře jakého násilí na všem cizím, živém i neživém, se byli schopni moderní Západní lidé dopouštět, nebo se ho alespoň účastnit. Ale neměli bychom zapomínat na to, jak moderní instituce jako stát, škola, věda či muzeum vytvořily infrastrukturu pro náš lepší život.
S rostoucím nátlakem na měřitelný výkon, zmnožováním nejrůznějších statistik, žebříčků a datových analýz a neustálým hodnocením ostatních i sebe sama se vyrovnáváme všichni. Ještě znepokojivější je však rozšíření metrické logiky do sfér, které byly vůči ní dlouho považovány za relativně imunní – především do umělecké tvorby a humanitních věd. Jak může umělecká teorie a praxe tento systém tematizovat, natož mu vzdorovat?