Profily

Rozhovory o zvuku 11 - Jiří Skála

Tvorbu umělce Jiřího Skály lze, dle zažité teoretické konvence, označit za konceptuální, ač tomuto ohraničení neodpovídá doslovně. A to i přes skutečnost, že Skálovo myšlení je vázáno k pojmu konceptualismu striktně polarizovanými stanovisky mezi textem a objektem, obrazem a prostorem galerijní instituce. Významným momentem, do nějž Skálova práce postupně vykristalizovala, je tematizace textového vyprávění, a s tím spojené hledání alternativního modu komunikace, který by mohl umožnit relevantní existenci narativu, ať už v galerijním či veřejném prostoru.

Ve třináctidílném cyklu audio-rozhovorů, které vznikaly během podzimu 2013, hovoří Johana Švarcová s výtvarnými umělci, kteří ve své tvorbě různým způsobem využívají “nevizuální prvek” – zvuk.  Pro některé z oslovených umělců je právě práce se zvukem, sound art, vývoj nástrojů (hardware i software), radio art nebo zvuková instalace hlavní oblastí zájmu. Jiní naopak nakládají se zvukem nebo zvukovou stopou (například u videa) funkčně a po svém.

umělciJiří Skála
místo_Neurčené město
tagy
účinkujícíJiří Skála
zvukJohana Švarcová
střihJohana Švarcová
interviewJohana Švarcová
překladZuzana Frantíková
playlistyRozhovory o zvuku
kategorieProfily
publikováno6. 10. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Rozhovory o zvuku 11 - Jiří Skála
Tereza Stejskalová se řadí mezi nejvýraznější feministické a kritické hlasy na české umělecké scéně. V současné době působí jako kurátorka v iniciativě tranzit.cz a dlouhodobě se věnuje výtvarné kritice.
Jako kurátorka Stejskalová často pracuje skrze postkoloniální a feministické prizma a její kurátorská praxe je zpravidla výstupem dlouhodobého výzkumu.
Struktura videa Tamagotchi je založena na střídání jednoduchých animací a textů. Animace připomínají první videohry nebo jednoduché počítačové hry. Pro texty je použit font Chicago, spjatý s počítači Apple, kde byl v letech 1984 až 1997 používán pro interface operačního systému. Oproti hlavnímu proudu české videotvorby poloviny 90. let, jež je většinou postaven na performativních prvcích nebo výtvarném ozvláštnění videoobrazu, je Mašínův přístup radikálně odlišný nejen esteticky, ale i koncepčně.