Reportáže

Táborová hra

Hlasy vstupují jeden po druhém, vytváří polyfonii.

Vlastně jsem se na táboře narodila.

Hlasy: Glenn Gould, Tereza Fišerová, Ludwig van Beethoven, Tintoretto, Paris Bordone, Irrsigler, Johann Sebastian Bach, Kryštof Dientzenhofer, Jan Kratochvil, Thomas Bernhardt, Reger, Dan Graham, Muž s bílým plnovousem a další.

…přičemž spíš neustále hovořil o Mozartovi, a nikoli o Bachovi, musel jsem zvolit místo v takzvaném Sebastianově sále; musel jsem, ačkoli se to zcela příčilo mému vkusu, zaujmout místo před Tizianem, abych mohl Regera, sedícího před Tintorettovým Mužem s bílým plnovousem, pozorovat, a to ve stoje, což pro mne ale nebyla žádná nevýhoda, poněvadž já raději stojím, než sedím, zvláště když pozoruji lidi, já odjakživa pozoruji lépe, když stojím než když sedím, a jelikož jsem, dívaje se ze Sabastianova sálu do sálu Bordoneho, s krajním vypětím všech sil nakonec skutečně zahlédl celého, ani opěradlem lavice nezastíněného Regera, který…

Na té fotce to vlastně vůbec není žádný tábor. Přestože jsem se na táboře vlastně narodila. Totiž když se moje teta rozvedla, žila s mými sestřenicemi nějaký čas sama, až potkala pána, který se stal mým novým strýcem. Žil ve velkém domě na venkově s do široka rozprostřenou zahradou plnou ovocných stromů a velmi precizně střeženého trávníku. Byl to prostor dospělých, ve kterém se náhle objevily děti, vše mělo svůj řád a pro mě a mé sestřenice bylo ze začátku obtížné se s ním stále srovnávat. Moc jsme si přály v zahradě tábořit, což nám nakonec bylo dovoleno, ale stan jsme musely každý den rozložit a postavit jinde, aby tráva pod ním neuvadla.

Tereza jako dítě nenáviděla lečo, typický pokrm, kterým byly děti její generace trápeny svými rodiči či vychovateli v letních měsících. Zvláště pak na táborech, na jednom z nichž se Tereza narodila. Rozvařená zelenina postrádající jak tvar, tak i chuť, která by mohla vzbudit byť minimální zájem dětských chuťových buněk se jednoho poledne opět stala vynuceným obědem. Poté, co jej Tereza s krajním sebezapřením a patřičnou dávkou přímluv snědla, odebrali se všichni hrát táborovou hru Na zapamatovanou. V běhu a s patřičným elánem Tereza s přehledem předstihla zbytek soutěžících, patrně poháněná předchozím kulinářským příkořím. Po pochvalném zhodnocení jejího výkonu všemi zúčastněnými se rozhodla k demonstrativnímu gestu, vlastními slovy Tereza komentuje následující dění takto: “vyhrála jsem zapamatovanou a lečo vyblila do pangejtu”.

Kdy jsou hranice mezi polyfonií a neřízenou změtí?

Fuga (italsky útěk, únik) je kontrapunktická, polyfonní, imitační, dvouhlasá až šestihlasá jednovětá hudební skladba. Jedná se o vrcholnou formu kontrapunktu, která důsledně dodržuje rovnost všech hlasů. Mezi její charakteristické rysy patří: …

Toto není fuga.

umělciTereza Fišerová
kurátorJan Kratochvil
místoEntrance Gallery
tagy
účinkujícíTereza Fišerová, Jan Kratochvil
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
interviewGiulio Zannol
překladAdéla Dörnerová
kategorieReportáže
publikováno8. 11. 2014
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Táborová hra
Výstava rozvíjí možnosti inkluzivního vnímání prostředí a forem mezidruhového soužití. Ambientní imerzivní instalace představuje pokračování autorčina výzkumu v oblasti vztahů mikrobiologie, technologií a posthumánní filozofie. Patrícia Chamrazová zde naznačuje přístupy k prožívání odlišných vrstev realit, které vzájemně komunikují i soupeří, a hledá rozšířené cesty chápání aspektů diferentních světů, jež nemají explicitně určené hranice vlastního časoprostoru.
Galerie Pekelné sáně z Kroměříže, pod kurátorským vedením Davida Koreckého, prezentuje cyklus nových velkoformátových obrazů umělkyně Karolíny Netolické v prostorách Nové síně. 
Počátek jara, kdy se příroda probouzí a vzduchem se nese omamná vůně květin, je i časem nových nadějí a inspirace. Rozkvétající tulipány, narcisy, hyacinty a klívie probouzejí smysly a ve spojení se současným výtvarným uměním vytvářejí jedinečný zážitek – to je výstava
Archetypální symbolismus ročního období chceme vnímat v prizmatu možností existenciálního, senzuálního i tělesného prožitku přírody v době klimatické krize. Nezvýrazňuje dekadence podzimu v době nutné bilance evropských hodnot další vrstvu? Není přirozené zesílení vjemu gravitace a organického rozkladu připomínkou stárnutí naší civilizace a naší smrtelnosti?