Reportáže

Bienále Ve věci umění: Pojď blíž

První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.

umělciTaring Padi, Alžběta Bačíková, Krešimir Golik, Candice Breitz, Anna Kravets, Bohumila Doleželová, Hafiz Rancajale, Róbert Gabriš, Jiří Žák, Naděžda Plíšková, Veronika Šrek Bromová, Sung Tieu, Tuan Mami, Milan Mikuláštík, Jiří Skála, Eva Springerová, Olga Čechová, Alice Nikitinová, Jesper Alvaer, nevratné změny Ateliér, Alena Kučerová, Isabela Grosseová, Institut úzkosti, Viola Ježková, Eric Baudelaire, Mothers Artlovers, Dragoljub Raša Todosijević, Sonia Natra, Marina Abramovič, Pauline Boudry, Iza Pavlina, Thomas Hirschhorn, Ragnar Kjartansson, Antanas Sutkus, Otty Widasari, Věra Merhautová, Allan Elgart, Karol Radziszewski, de Quillacq Jean-Charles, Selma Selman, Renate Lorenz, Adriena Šimotová, Elisabeth Subrin, Lucy Beech, Renato Guttuso, Neurčitý kolektiv
kurátorVít Havránek, Tereza Stejskalová
místoPraha
tagy
účinkujícíTereza Stejskalová, Vít Havránek
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
kategorieReportáže
publikováno9. 10. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Bienále Ve věci umění: Pojď blíž
Komu všemu by galerie měly být přístupné a nejsou? Jsou tu pro rodiče s malými dětmi a jiné pečující osoby? Jsou tu pro děti, nemocné či jinak handicapované? Chovají se galerie k umělcům a umělkyním, jejichž práci prezentují, férově? Proč jsou produkční výstav, na rozdíl od kurátorů a umělců, neviditelné? Mohou se lidé pracující ve sféře současného umění vyhnout (sebe-)vykořisťování, (sebe-)prekarizaci?
Proč zmizela Jarmila B.? A proč by nás to mělo zajímat? Jarmila B. byla umělecká keramička, která nevynikla žádnou zajímavou realizací, jen množstvím tak trochu zbabraných projektů a vynucených, ničím výjimečných kompromisů. Jedná se tu ale spíš o to, co nevytvořila – o její radikální vize, jež zůstaly zachycené v jejích denících (a jež nápadně připomínají projekty jistých radikálních konceptualistů a některé akce současných umělců). V jistém smyslu předběhla svou dobu.
Tereza Stejskalová se řadí mezi nejvýraznější feministické a kritické hlasy na české umělecké scéně. V současné době působí jako kurátorka v iniciativě tranzit.cz a dlouhodobě se věnuje výtvarné kritice.
Jako kurátorka Stejskalová často pracuje skrze postkoloniální a feministické prizma a její kurátorská praxe je zpravidla výstupem dlouhodobého výzkumu.
Sex, nemoc a videopáska“ je pocta videu jako médiu, které umožnilo ženám poprvé tvořit a prolamovat pravidla sebezobrazení, místo toho, aby jen reprodukovaly obrazy, které jim byly předávány. Podobně jako se Vanalyne Greenová zapojila do práce s videem, umělkyně a autorky, které přispěly k tomuto projektu, dekonstruují a nanovo budují svou uměleckou praxi tak, aby odpověděly na výzvy a možnosti dnešní technologicky mediované společnosti.