Display - Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi

místo Galerie Display
tagy Anglické titulky feminismus kolektiv kurátorství péče umělecké instituce spolupráce
režie David Přílučík
ůčinkující Zbyněk Baladrán, Zuzana Jakalová, Lukáš Likavčan, Hana Janečková
kamera David Přílučík
zvuk David Přílučík
střih David Přílučík
interview David Přílučík
překlad Zuzana Rousová
playlisty Profily galerií a institucí
kategorie Profily
publikováno 15. 3. 2021
délka 0:29:28
jazyk Česky / English
embed link icon

Co znamená, že má být současné umění, a aktivity s ním spojené, udržitelné? Co to znamená nejen v termínech šetření životního prostředí, ale také finanční udržitelnosti a samozřejmě i jako aktivní snaha instituce svou vlastní praxi nastavit tak, aby neubližovala, nerozdělovala společnost, nezneužívala privilegia viditelnosti, jednala ve prospěch celku? Jak zařídit, aby každý a každá mohli mít své místo, kde mohou svobodně říci, co cítí, co zažívají a co si přejí? Může to zatím znít jako fikce, jako obrázek z utopické kulturní civilizace. Ale dá se říct, že taková výstavní instituce zároveň neexistuje a zároveň existuje. Neexistuje v tom smyslu, že bychom mohli jednoduše odškrtnout položky seznamu. Existuje v tom smyslu, že o tom někdo uvažuje, promýšlí podmínky a problémy takového pohádkového zřízení a postupně se principy maximální udržitelnosti (jak bychom takový pokus mohli nazvat) snaží naplňovat v kolektivní praxi.
Ale je tu Display. Tedy ten druhý, z popela tranzitdisplaye povstalý fénix Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display, kde se fikce potkává s realitou, tělo s technologií a jasná vize s nabídkou „pojďme to aspoň zkusit“. Jenže není všechno jednotný kolektiv, co má více hlav, a tak můžeme i v rámci Displaye rozlišit jednotlivá kurátorská zaměření.

Zbyněk Baladrán se, společně se Zuzanou Jakalovou, věnují sérii výstav pod názvem Třídní boj ve třech dějstvích. Zaměřují se v něm na rozkrývání nerovných pozic, z nichž jednotliví členové a členky společnosti startují a dále jednají, navazují přátelství i spojenectví.
Zuzana Jakalová, spolu s Hanou Janečkovou, se věnují feministickým přístupům k tělu, psychologické, zdravotní a zkrátka všeobecně institucionální péči o nás samé. Jejich série se jmenuje Multilogues on the Now (od 2017) a důležité je pro obě kurátorky propojování a upevňování toho, čemu říkají koalice: tedy vztahy, které nemají původ v účelu, ale v užitku. Ideálně pro všechny zúčastněné.
Hana Janečková se pak dlouhodobě věnuje strategiím, jimiž umělecká díla, zahrnující pohyblivý obraz, zacházejí s identitou (Colour Eating, 2020), jejím vymezováním anebo naopak potvrzováním. Ve videu popisuje svůj kurátorský přístup jako snahu „jít za reprezentaci“, jinými slovy: zahrnovat celé, rozporné, nedokonalé, krásné i perfektní lidské bytosti do vyjednávání o budoucí podobě našeho světa.
Lukáš Likavčan se dlouhodobě soustředí na roli technologií ve formě virtuálna (Technologies of the Sacred, 2020) anebo platforem, které stále víc ovlivňují naše možnosti, schopnosti a zkušenosti. V neposlední řadě nám však umožňují zprostředkovat například i toto video mnoha lidem mimo naší karanténní bublinu.

Respirátory a roušky, které členové Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi – Display během rozhovoru mají, odkazují právě k vzájemné starosti o druhé, k péči, která někdy může znamenat naše vlastní nepohodlí, ale ve větším měřítku znamená úlevu pro někoho jiného někde jinde. Ochranné prostředky však zároveň způsobují, že jejich promluvy působí velmi vážně a jakoby bez emocí. Jsou to přitom právě emoce a tělesně prožitá životní zkušenost, respektive proces jejich zviditelnění a vyzdvihnutí coby rovnocenných argumentů ve společenských diskusích, co je jedním ze společných témat napříč aktivitami Displaye. Staví na těchto základech (a v budoucnu zřejmě bude ještě více) svou praxi utváření prostoru (fyzického i mentálního), kde umění a sama instituce jsou prostředkem k promýšlení udržitelnějšího fungování společnosti jako souhrnu kolektivů.

Anežka Bartlová

související s
Display - Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi

Poetika identit

V poetice identit je důležité vracet se do určitého bodu nula, který je zároveň bodem zlomu. Mé Já se láme přes určitá omezení a neustále bojuje proti sobě samému. Vždy se nachází v procesu stávání se a tento proces vždy provází určitá rozpolcenost. Jsem nikým a zároveň jsem všemi. Patřím k anywheres, k těm co jsou doma všude a zároveň nikde. Nevím, jestli proto být smutný.
0:52:52

Architektura soužití: VinziRast-mittendrin

Potkali se v zimě roku 2009 při studentských nepokojích, kdy prostory obsazené univerzitní budovy poskytly útočiště jak protestujícím studentům, tak lidem bez domova. Nutný dialog a vyjednávání, které mezi nocležníky a demonstranty vykrystalizovaly, vedly k jednoduchému objevu: Lidé bez domova a studenti mohou na svých cílech pracovat spolu.
0:27:28

APART kolektiv

Ačkoliv hovoří vždy jedna osoba, ostatní jsou u toho a svým mlčením tuto promluvu ukotvují. Povaha pouta, které spojuje tyto jednotlivce – dvě ženy a tři muže – není zkraje jasná: jsou to přátelé, kolegové, spolupracovníci? Nebo soudruhové a soudružky? Troufneme si dnes přihlásit se k tomuto označení bez pejorativního nebo parodického záměru? Soudruh znamená doslova “druh ve společné věci”. Jenže co je to za věc?

Chalupecký ve světě

Jaký je smysl umění? Mění se tento smysl, překračujeme-li hranice států a politických systémů? A co se stane, jestliže umění překročí hranice svých vlastních definic?
Na tyto i další otázky se pokusilo hledat odpovědi mezinárodní on-line sympozium s názvem Chalupecký ve světě, které zorganizovala Společnost Jindřicha Chalupeckého.
0:41:07

Anton Vidokle - Institute of the Cosmos

Anton Vidokle je typ umelca u ktorého by sa mohlo zdať, že neprodukuje veľa umenia, aspoň nie v klasickom, materiálnom zmysle produkcie umenia. Vidokla zaujíma umenie ako prostriedok dozvedať sa o svete v ktorom žijeme čo najviac, skúmať ho.
01:33:30