Reportáže

Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze

Národní galerie v Praze uvede ve Veletržním paláci nový dlouhodobý program Prostoru pro pohyblivý obraz první výstavou nazvanou „Jak je důležité býti v pohyblivém obraze”. Název mimo jiné odkazuje k titulu přednášky dánské teoretičky umění, umělkyně a emeritní profesorky Amsterodamské univerzity Mieke Bal reflektující sémiotiku a ontologii obrazu. Rozhodnutí otevřít nový prostor s programem zaměřeným primárně na video a film reaguje na dosavadní absenci těchto médií ve sbírkách moderního a současného umění Národní galerie v Praze.
První výstava představí práce portugalských umělců Mariany Calo a Francisca Queimadela, americké umělkyně Rachel Rose, francouzského umělce Aureliena Fromenta a samotné Mieke Bal, která svojí přednáškou cyklus zahájí. Z české scény se v úvodní výstavě objeví díla Daniela Pitína a Romana Štětiny.
Prostor pro pohyblivý obraz využije mimořádné a dlouhodobě opomíjené prostory přízemní haly Veletržního paláce, a to v architektonické úpravě rakouského umělce Josefa Daberniga. Vizuální identita je prací věhlasného britského umělce Liama Gillicka, jehož tvorba bude zastoupena také médiem videa a nástěnné instalace.

umělciMariana Caló, Mieke Bal, Aurélien Froment, Rachel Rose, Roman Štětina, Francisco Queimadela, Josef Dabernig, Liam Gillick, Daniel Pitín, Williams Gamaker
kurátorJan Kratochvil, Piotr Sikora, Adam Budak
místoNárodní galerie v Praze – Veletržní palác
tagy
účinkujícíJan Kratochvil, Piotr Sikora
kameraGiulio Zannol
zvukGiulio Zannol
střihGiulio Zannol
interviewGiulio Zannol
kategorieReportáže
publikováno17. 3. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze
Umělecko-výzkumný projekt se zabývá rolí protestního obrazu a jeho možného působení na reálné sociální, politické i ekonomické změny. Skrze jednotlivé výstupy nabízí vícero perspektiv na užití obrazové, či audiovizuální dokumentace jako možného emancipačního nástroje lidu.
Důležitým zprostředkovatelem informací o nových produktech se na začátku šedesátých let stala televize. Ve vysílání bylo třeba zřetelně oddělit reklamy od běžného programu. Eduard Hofman v roce 1964 nakreslil a režíroval krátký film Trio. Jeden charakter z tohoto snímku se o tři roky později objevil v televizním vysílání, aby střežil hranici mezi reklamním blokem a ostatními programy. Původně se mu říkalo Pumprlík, ale televizní diváci mu brzy dali jméno Pan Vajíčko.