Reportáže

Mood Spelled Backwards

Kapitola první
Každý máme svá místa, touhy a dějiny

„My Body May Be Present
But My Soul Is On The Beach.
I am already dead.“
Death Stranding, Hideo Kojima

Každý z nás v nějakém momentu přišel do kontaktu s hudbou. Přestala být jakýmsi šumem z rádia, podkresem našeho dětství a dala obrysy našemu vnímání světa, našemu očekávání od budoucnosti nebo naší vlastní identity. Obvykle se takové situace spojují s dospívaním, vzdorem, hledáním jinakosti a vlastního místa. Pro mě to bylo spíše naopak o velmi nesmělém hledání nějaké sounáležitosti a možnosti sdílet neodbytné pocity toho, že nepatřím nikam.

Když jsem se v nultých letech protloukal střední školou, brigádami v továrnách, na stavbách nebo na kamencovém jezeře v Chomutově, dostal jsem se také k bývalému, zcela zničenému kinu Evropa, které nadšenci a přátelé vlastní prací přestavovali na sociální, kulturní a ekologické centrum. Mezi víkendovými vyklízecími nájezdy dobrovolníků, sháněním peněz a organizací mnoha dalších aktivit, mezi cáry bývalého projekčního plátna, skelnou vatou valící se ze stropů a židlí vytrhaných z hlediště také přišlo na koncerty. Neznámé kapely z okolních sídlišť i států přijížděly spíš kvůli setkání a možnosti naplnit obrovský prostor vibracemi svých neidentifikovatelných nástrojů připojených k reprosoustavě.

V té době jsem skoro ničemu nerozuměl. Proč se válčí v Iráku, proč lidi volí ODS, zatímco se vlečou z průmyslových zón do svých paneláků, co je to emo a proč všichni nosí bokovky nebo kapsáče. Ale nerozuměl jsem hlavně sám sobě. Maratónům industriální hudby v kině Evropa jsem taky nerozuměl, ale všechno tu nějak dávalo smysl. Chvilkové protnutí světů a vibrací mi dávalo představu, že všechno může být jinak.

Město objekt kina k dispozici pro již připravenou přestavbu nakonec nedalo a dnes je na jeho místě parkoviště. Prostor nasáklý pivem, outsiderstvím, neidentifikovatelným hněvem, euforií i selháním pro mě zůstal virtuálním prostorem, ravetopií opravdové a neskutečně svobody.

Kapitola druhá
… ale nejdůležitější je sdílet

“I can do anything
I can be what you tell me to be
I can be what you need
I can be your real life sugar
I can live in your dreams
Will you be my fantasy”
Yves Tumor, Kerosene!

Na naši minulost se obvykle díváme jako na soubor událostí, válek nebo revolucí. Podobně vnímáme i současnost – skrze nezadržitelný proud informací, zpráv a obrazů. Nakonec i budoucnost se často jeví jako podivně přeplněná a zároveň prázdná; stále více vypočitatelná (data, modely, trendy) a nejistá (od ekologie až po narůstající nacionalistické a xenofobní tendence).

Naše vpletení do různých časů je ale nekonečně složitější. Co kdybychom si všímali spíše emocí a afektů než zpravodajství, forem společenské energie spíše než jednotlivých titulků a kauz. Minulost se pak může jevit jako nádrž různých situací a naladění, přítomnost může být nejen punktuální „teď a tady“, ale také – a mnohem spíše – kontrakcí různě rozpínavých cílů a vizí a již tím může aktivně zasahovat do budoucnosti, která je sdíleným bazénem možností a cílů. Spousta lidí by raději soukromou vířivku, ale třeba vy si uvědomujete nutnost sdílení, toleranci jiných těl, vyprávění i kultur.

Právě v tomto ohledu je důležitá hudba. Nemusíme ji pouze poslouchat, ale můžeme ji podrobit srovnání, kontextu, pochybám a kritice. Může charakterizovat společenské nálady, ale třeba i potlačené napětí, nejen typická klišé, ale i konflikt a možnosti neporozumění. Třeba hudba 60. let je propojená s politickými vizemi a protesty; punk vzniká v 70. letech naopak jako reakce na jejich kolaps a techno spolu s ravem formované na přelomu 80. a 90. let křičí do prohlubujících se společenských propastí; v nultých. letech formuje generační vzdor emo podobně jako o deset let dříve grunge a Nirvana; v 10. letech narážíme například na invazi deprese a psychofarmak nejen v xanaxovém rapu.

V hudbě, jejím prostředí i posluchačských komunitách lze rozečíst mnohem intimnější spojení, obrazy a příběhy.

Kapitola třetí
Ontologie hudby, politika emocí, diktatura štěstí
��fA��fA

umělciMichal Šembera, Allora & Calzadilla, Marie Tučková, Lou Lou Sainsbury, Eliška Konečná, Dan Graham, Martin Kohout, Ted Chiang
kurátorVáclav Janoščík
místoKurzor
tagy
účinkujícíVáclav Janoščík
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewJan Vidlička
překladBrian Vondrak
kategorieReportáže
publikováno1. 2. 2021
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Mood Spelled Backwards
Od roku 2009 je členkou kolektívu A. M. 180., ktorý stojí za dnes už kultovným festivalom súčasnej hudby Creepy Teepee, odohrávajúci sa každoročne v stredovekých kulisách Kutnej Hory. Podobne ako samotný festival nie je prehliadkou monolitných hudobných projektov, ale aj miestom pre performance a vizuálne umenie, tak i galéria A.M.180, kde Timková pôsobí ako spolukurátorka, je miestom hybridných kultúrnych aktivít.