Videoarchiv VVP AVU

ŠEDÁ CIHLA 34/1993

Sérii výstav Šedá cihla uspořádala Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech pod vedením tehdejší ředitelky instituce Heleny Hrdličkové v letech 1991–1994. Prvotním impulzem byla snaha o splacení dluhu autorům, kteří nemohli před rokem 1989 svobodně vystavovat nebo příslušeli k polooficiální scéně. Záhy se se ale výstava pokusila transformovat do reprezentativní přehlídky aktuálního umění.

Zajímavé pozadí této akce si žádá širší vysvětlení, které má kořeny o deset let dříve. Série klatovských výstav totiž navázala názvem i formou na černobílou samizdatovou publikaci vydanou v roce 1987 (a připravovanou zhruba od roku 1983), která zahrnula žijící, převážně pražské autory starší, střední i nejmladší generace (od Václava Boštíka po Margitu Titlovou Ylovsky). Výběr soudobých umělců provedla redakční rada sestávající převážně z aktivních umělců samotných, s výjimkou historika umění Jiřího Šetlíka, rozdělená na sochařskou (Hugo Demartini, Vladimír Janoušek, Jiří Šetlík) a malířskou část (Čestmír Kafka, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Petr Pavlík); knihu graficky upravil Joska Skalník za pomoci Ivana Kafky.

Sedmdesát osm autorů se představilo pomocí reprodukce a krátké textové informace. Cílem autorského týmu bylo vzájemně konfrontovat umělce a vytvořit tak paralelu k oficiálním cestám vystavování umění. Mělo to ale své limity. Jak vzpomíná Jiří Šetlík v už legálně vydaném katalogu Šedá cihla 78/1991, snaha o co nejvíce „objektivní“ výběr narážela například na povahové rysy umělců, takže některé z nich redaktoři do knihy nezařadili z obavy, že by utajenou přípravu vyzradili. Kniha měla vyjít jako „soukromý tisk pro vlastní potřebu“ v souběhu s ediční činností Jazzové sekce, ale vše zkomplikovalo uvěznění Josky Skalníka před chystaným soudním procesem s Jazzovou sekcí. (Sdružení Jazzová sekce se věnovalo hudebním, výtvarným a literárním aktivitám a balancovalo na hranici povolené aktivity a paralelní kultury, v roce 1986 bylo kriminalizované.) Skalník totiž kvůli utajení jako jediný komunikoval s tiskárnou. Nakonec se ale sborník podařilo vydat. Vinou špatného tisku na levný papír a vzhledem k jeho objemu se pro něj vžilo označení „Šedá cihla“.

Upravený, tentokrát barevný sborník pak vyšel v roce 1991 jako katalog k výstavě Šedá cihla 78/1991. Výstava zaznamenala poměrně velký ohlas. O rok později se klatovská galerie rozhodla pokračovat. Ustavila jury složenou z odborníků z Čech i Slovenska (Zuzana Bartošová, Josef Hlaváček, Vlasta Čiháková-Noshiro, Jana Ševčíková, Jiří Ševčík, Jiří Valoch), kteří byli o generaci mladší než ti, kteří připravili první Šedou cihlu. Šedá cihla 35/1992 ukázala prostřednictvím 35 umělců průřez soudobou československou tvorbou, reprízována byla v Senici a Košicích.
Další výstava, Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová. Repríza proběhla v Bratislavě, Senici a Trnavě. Poslední ze série výstav, Šedá cihla 66/1994 Exil, porušila dosavadní koncept a soustředila se na tvorbu českých emigrantů. Tato důležitá iniciativa poprvé představila v takové míře autory, kteří museli před rokem 1989 odejít ze země. Odbornou jury tvořili Marcela Pánková, Jiří Šetlík a Jiří Valoch. Na tento rozsáhlý průzkum navázal i text Marcely Pánkové o exilovém umění ve sborníku Zakázané umění II. (1996), sborníku, který spolu s prvním dílem (1995) přinesl v porevoluční době první ucelenější představu o českém umění v období normalizace (editorky Marcela Pánková a Milena Slavická). Dál už ale klatovská galerie s výstavami označenými jako „Šedá cihla“ nepokračovala. Průřezových přehlídek aktuálního umění se ujala Státní galerie ve Zlíně (dnes KGVU), která v roce 1996 obnovila formát prvorepublikových výtvarných salonů pořádaných firmou Baťa. Klatovská iniciativa představuje poměrně výrazný počin vzhledem k ambici ukázat aktuální dění nejen v Čechách, ale i na Slovensku, který byl navíc realizovaný mimo umělecká centra.
O těchto výstavách máme přesnější představu díky poměrně unikátní iniciativě klatovské Společnosti přátel výtvarného umění Jednorožec, která v 90. letech nechávala své akce zaznamenávat na „videosborníky“ Ing. Milošem Svobodou z Klatov. Digitalizace z VHS VVP AVU.

Terezie Nekvindová

Poděkování: Rudolf Samohejl a Edith Jeřábková

Vystavující umělci viz:

Šedá cihla 34/1993

Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech
  Zámek Klenová

V rubrice Okno do videoarchivu VVP AVU pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.

umělciStanislav Diviš, Ilona Németh, Tomáš Ruller, Karol Pichler, Michal Šarše, Marian Meško, Igor Minárik, Jan Pištěk, Ivan Csudai, Stefan Milkov, Laco Teren, Petr Kvíčala, Jan Ambrůz, Petr Veselý, Josef Žáček, Otto Placht, Antonín Střížek, Daniel Balabán, Skála František mladší, Peter Oriešek, Ivan Kříž, Čestmír Suška, Ladislav Čarný, Jiří Sobotka, Jiří Valoch, Bubánová Tauchmanová Simona, Martin Mainer, Vladimír Havlík, Zdeněk Lhotský, Ladislav Sorokáč, Martin Knut, Otis Laubert, Alexandr Pečev, Daniel Fischer
místoGalerie U Bílého jednorožce
tagy
kameraMiloš Svoboda
zvukMiloš Svoboda
střihMiloš Svoboda
playlistyŠedá cihla
kategorieVideoarchiv VVP AVU
publikováno18. 2. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
ŠEDÁ CIHLA 34/1993
V úvodním textu k výstavě Jana a Jiří Ševčíkovi píší: „Zkolabovaly alternativy, zkolaboval zájem společnosti a zůstala jen okrajová pozice. Viděno zevnitř, problém Východ–Západ tedy stále zůstává. Pro Západ je východní umění zajímavé jen pokud je kompatibilní produkcí nebo produktem obětí.