Při pozorném poslechu toho, co o své kurátorské praxi říká v profilu Zuzana Jakalová (*1986) je až zarážející, že ani jednou nezazní slovo „starostlivosť“, tedy péče. Ačkoliv s odstupem několika let už Jakalová sama tvrdí, že je to pojem nadužívaný, a tedy částečně ztratil původní význam ve spojení s popisem dění v současném umění, je to přesně tento princip, který sama praktikuje, přičemž teoretický základ vychází z praxe feminismu.

Péče v současném umění a kurátorství neznamená bezvýhradné obětování se pro druhé, je to princip vzájemného, dlouhodobého zájmu, pomoc druhým realizovat jejich nápady při zachování si vlastního prostoru pro vyjádření. Bez ohledu na něčí privilegia (či navzdory jim) anebo zisky, ale pramení ze zájmu a snahy pomoci prosadit to, co je pro umělkyně i kurátorky důležité, přičemž ona má ze své pozice větší možnosti a určité institucionální zázemí pro realizaci. Bylo ostatně mnohokrát připomínané, že kurátor/kurátorka je odvozenina od původního latinského slovesa curare, pečovat, starat se.

Zuzana Jakalová se věnovala feministickým a ekofeministickým tématům nicméně ještě dříve, než se stala kurátorkou. Studovala pražskou Fakultu humanitních studií a v Brně pak Teorii interaktivních médií, kde diplomovala s tématem ekofeministických principů v současném umění a posléze se vrátila do Prahy, kde spolu s Karinou Kottovou a Janou Doudovou a Janou Babincovou založily platformu pro zprostředkování současného umění UMA: You Make Art. Hlavní myšlenkou, kterou UMakArt (jak zakladatelky projektu familiérně říkaly) bylo neslevit z myšlenek, které současné umění přináší, ale pokusit se skrze dialog, setkání a vysvětlování přiblížit složité koncepty co nejširšímu publiku. Na podobné myšlence stál i projekt galerie Bohnická Prádelna, kterou Zuzana Jakalová kurátorsky vedla v letech 2013 až 2015. Specifický prostor bývalé společné prádelny v secesním areálu funkční Bohnické léčebny měl silnou atmosféru a role pečující kurátorky, zde měla jinou podobu. Na některé projekty možná až moc silnou, jindy si ale vystavující a vykachlíkované zdevastované prostory porozuměli a výstava byla nezapomenutelným zážitkem. Cíl, aby se na ně chodili dívat i klienti a pacienti léčebny při vycházkách měl střídavou úspěšnost, nicméně zkušenost to byla důležitá. Po fázi pokusů s přiblížením umění publiku se Jakalová vrhla do opačné strategie: vtahování návštevnic a diváků do současného umění.

V roce 2012 se Zuzana Jakalová dostala na pozici kurátorky rezidenčního programu v Meetfactory, tehdy jedné z tehdy největších a nejvýraznějších institucí orientovaných čistě na současné umění se záběrem od hudby až po rezidenční program. Ve chvíli, kdy tam Jakalová přišla už byla bývalá továrna místem, které žilo skrze koncerty, výstavy, ateliéry, nově pak spolu s Karinou Kottovou, zavedly tzv. veřejné domy (dny otevřených dveří ve velkém až festivalovém stylu). Podařilo se jí, díky přístupu, který v profilu popisuje, vysvětlit českému publiku, že rezidenti nejsou jen příživníci anebo bohémové, ale často zajímaví lidé, kteří mohou přinést nové impulzy a náš rybníček obohatit. Za čtyři roky jich bylo ostatně opravdu hodně mnoho. Poslední roky se pak Jakalová soustředila na umělce a umělkyně často méně viditelné v globální perspektivě, nicméně o to zajímavější byly ony středy a kontakty. Jakalová jim pomáhala se vznikem výstav, které byly výsledkem rezidenčních pobytů v pražské továrně na umění.

Po přesunu do Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi Display dostala Jakalová prostor pro to, co jí na kurátorování zajímá nejvíc: organizování nejasně ohraničených, zpola diskusních, zpola výstavních projektů, které tématizují to, co často odsouváme na okraj. Kde u jednoho stolu potkáte zajímavé lidi mimo uměleckou scénu i celebrity vystavující globálně. Spolu se Zbyňkem Baladránem vymysleli sérii programů pod názvem Multilogues on the Now, které se zabývají otázkami, které řeší současný intersekcionální feminismus (více viz profil Display), k němuž později přizvali kurátorku Hanu Janečkovou. Teoretickou stránku tohoto přístupu pak Jakalová rozpracovává ve své dizertační práci na FaVU VUT v Brně.

Vraťme se ale ještě k samotnému pojmu kurátorství, jak mu rozumí a praktikuje jej právě Zuzana Jakalová. Nejde o to, že by přenechala umělcům veškerou moc a možnost zacházet s prostorem galerie podle svého. Její přístup, jak jej popisuje i ve videu, spočívá ve spolupráci a snaze o překonání a snižování (zbytečných i pevně ukotvených) bariér, které občas každého a každou z nás dělí od toho, co jsme si vysnili. Mimo jiné i sny a imaginace převedené do reality Zuzanu Jakalovou zajímá. Můžeme si ten kurátorský princip představit jako karaoke: na chvíli můžeme být kýmkoliv jiným i sami sebou zároveň. Speciální formát vám dovolí být dokonalí i vtipně chybující zároveň, postará se o to, abyste mohli vyjádřit sebe tak, jak se to jindy nepodaří. Tak nějak Zuzana Jakalová kurátoruje umělkyně, umělce, kolektivy i zcela neumělecké aktivity.

Anežka Bartlová

místoPraha
tagy
účinkujícíBarbora Švehláková, Tereza Jindrová, Zuzana Jakalová
kameraJan Vidlička
zvukJan Vidlička
střihJan Vidlička
interviewBarbora Švehláková, Tereza Jindrová
překladZuzana Rousová
playlistyKurátorské profily
kategorieProfily
publikováno24. 12. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Zuzana Jakalová
Film zachycuje dům Čestmíra Sušky a Nadi Rawové, v němž se v červenci 1980 odehrálo jedno z prvních neoficiálních sympozií 80. let, na něž brzy navázala další (Netvořice 81, Mutějovice 83 ad.), a které vyústily v sérii Konfrontací (1984–1987), výstav nejmladší generace výtvarných umělců.
Erik Vilím (*1990) je estetik a kurátor. V letech 2017 až 2019 absolvoval doktorandské studium na Ústavu literární a umělecké komunikace na Univerzitě Konstantina Filozofa v Nitře. Jeho závěrečná práce nesla název Meditatívnosť výrazu vo vizuálnom umení.
Název Galerie 207 je veskrze prozaický – odkazuje k číslu místnosti na VŠUP, kde se galerie pět let nacházela (od října 2013 se přemístila do místnosti 405, název však zůstal stejný). Za stejnými dveřmi najdeme Ateliér intermediální konfrontace.
Výstava Šedá cihla 34/1993, pokračovala v typu uměleckého salonu, 34 umělců narozených v letech 1941–1964 vybrala odborná jury složená z Jany Geržové, Mahuleny Nešlehové a Petra Nedomy. Úspěšná letní výstava probíhala v prostorách Galerie U Bílého jednorožce na náměstí v Klatovech a v exteriéru hradu a interiéru zámku Klenová.