Videoarchiv VVP AVU

Jiří Sozanský, EVAKUACE

V roce 1981 přijel do starého Mostu výtvarník Jiří Sozanský, aby zde prostřednictvím svých intervencí, později zachycených na fotografiích a ve filmech, reflektoval osud tohoto severočeského města. V té době zde již stálo pouze několik domů, pár úředních budov, malých továren a ubytoven pro dělníky. Jednotlivé ulice postupně podléhaly rozšiřujícím se dolům na těžbu hnědého uhlí. Sozanský přijel do již téměř dokončené práce, rozhodnutí vlády o zbourání města a nové výstavbě směrem na jih od bílinského koridoru padlo v roce 1964 a rok poté se s demolicí začalo.

Jiří Sozanský měl v té době již zkušenosti s prostorovými instalacemi z Malé pevnosti v Terezíně, kde pracoval od roku 1976. Zde se zabýval především tématem člověka v mezních situacích, které zpodoboval v expresivních a sugestivních plastikách z kovu a sádry. Spolu s ním na mosteckých intervencích spolupracovali také Jiří Novák, spolužák z AVU, a Jiří Borl z VŠUP. Plastiky, kresby a instalace tématizoval Sozanský ve vztahu k prostoru, do kterého byly vytvořeny. Do již beztak poměrně expresivních ruin opuštěných domů vsazoval sádrové postavy s železnou kostrou, které v extatických gestech vyjadřovaly bezútěšnost situace. Výmluvné jsou i názvy některých instalací: Pád, Odstřel, Panika, Připoutaní, Únik ad.

Samotný Sozanský si uvědomoval, že je třeba své intervence pečlivě dokumentovat, protože jedině skrze filmovou či fotografickou dokumentaci bude možné práci prezentovat veřejnosti. Od července 1981, kdy Sozanský vytvořil v Mostě první práce, na místě fotografoval Jiří Putta a záběry natáčel absolvent FAMU Michal Baumbruck spolu s kameramanem Františkem Brabcem. Výsledný film, jenž zachycuje nejen jednotlivé plastiky, ale také performance s herci, které Sozanský pro účely filmu zinscenoval, byl nazván Evakuace a promítán během osmdesátých let jen párkrát na setkání umělcových přátel.

Anna Remešová

Jiří Sozanský (*1946) vystudoval AVU v ateliéru prof. Františka Jiroudka, na českou uměleckou scénu vstoupil v polovině 70. let. Jeho výtvarný projev není omezen jedním médiem, věnuje se nejen malbě a plastice, ale také kresbě a grafice a komplexním instalacím. Určující je pro něj vždy setkání s konkrétním místem, na které ve své tvorbě bezprostředně reaguje. Z 80. let jsou známy především jeho environmenty a performance v Terezíně a v Mostě. S Malou terezínskou pevností spolupracoval Sozanský v letech 1976 až 1996, zabýval se zde především tématem člověka v mezních situacích. Na začátku 80. let vytvářel expresivní plastiky do Mostu, které reagovaly na tragický osud tohoto města.

Poděkování: Jiří Sozanský, Michal Baumbruck, Olga Sozanská, Marianna Placáková
Kurátorky rubriky: Terezie Nekvindová, Sláva Sobotovičová
Rok výroby: 1982
Délka: 19min
Most, Česká republika, 1981 – 1982

Na filmu spolupracovali:
Objekty a environmenty: Jiří Sozanský, Jiří Novák, Jiří Borl
Koncepce filmu: Michal Baumbruck, Jiří Sozanský
Hudební spolupráce: Pavel Richter s použitím hudby Krzystofa Pendereckého
Střih: Zdeněk Patočka
Kamera, režie: Michal Baumbruck

V rubrice Okno do archivu pravidelně zveřejňuje Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze (VVP AVU) ve spolupráci s Artyčok.tv práce z videoarchivu VVP AVU. Výběr pro Artyčok.tv se zaměřuje na starší díla (materiály z konce 20. století), práce na pomezí videoartu, filmu a dokumentace, nebo i na čistě dokumentární materiály související s nedávným vývojem českého a slovenského výtvarného umění.

umělciJiří Novák, Jiří Borl, Jiří Sozanský
místoMost
tagy
režieMichal Baumbruck, Jiří Sozanský
kameraMichal Baumbruck
zvukMichal Baumbruck
střihZdeněk Patočka
kategorieVideoarchiv VVP AVU
publikováno2. 9. 2015
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Jiří Sozanský, EVAKUACE
Monumentální íránská zakázka pro šáha v Teheránu, jejíž náhled prezentujeme, je z roku 1977. Před svým náhlým ukončením v roce 1978 způsobeným íránským převratem stihla Československu přinést velké zisky, z čehož Art Centrum politicky čerpalo – na intervenci tehdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala oceňujícího její ekonomický přínos režimu přešla v roce 1977 pod Federální ministerstvo zahraničního obchodu, což odvrátilo hrozbu jeho zániku.
Důležitým zprostředkovatelem informací o nových produktech se na začátku šedesátých let stala televize. Ve vysílání bylo třeba zřetelně oddělit reklamy od běžného programu. Eduard Hofman v roce 1964 nakreslil a režíroval krátký film Trio. Jeden charakter z tohoto snímku se o tři roky později objevil v televizním vysílání, aby střežil hranici mezi reklamním blokem a ostatními programy. Původně se mu říkalo Pumprlík, ale televizní diváci mu brzy dali jméno Pan Vajíčko.
V podstatě jde o bizarní panoptikum těžící z tělesných a hereckých (i pěveckých) nedokonalostí hlavních aktérů, kteří se inspirovali obskurní estetickou disfunkčností svých předloh jako byli: oni sami, Stalin, Hitler, Lenin, Miki Volek, Gary Glitter, skupiny Olympic a Katapult, české divadlo, česká estráda a pop music, vlastní rodiče, čeští historici umění, básníci a celá řada dalších; jist si nemohl být nikdo ani v hrobě, že nebude fatálně zesměšněn a potupen.
Mini-sympozium „Bauhaus a funkcionalismus“ zkoumá recepci a interpretaci vzniku a rozkvětu funkcionalismu v Československu v meziválečném období, kontakty s Bauhausem v Německu. Osoba předního teoretika modernistické avantgardy Karla Teigeho a jeho pedagogického působení na Bauhausu je exemplárním příkladem networku a vzájemných kontaktů.
Ve skleněných vitrínách zde kurátoři prezentovali dětské hračky čtyřiceti vybraných umělců, architektů a teoretiků, s nimiž byli generačně spříznění, a kteří tedy vyrůstali v období 70. a 80. let. Zpětně viděno je výstava napůl vážným a napůl ironickým komentářem k této spřízněnosti a předznamenáním obratu k období normalizace jako zdrojového období řady českých umělců po roce 2000.