Barbora Šimková

přístupnost (cc) cz en
umělci Barbora Šimková
tagy umělecký výzkum vzdělávání emancipace feminismus umělecká kritika institucionální kritika sociální intervence
režie David Přílučík
ůčinkující Barbora Šimková
kamera David Přílučík
střih David Přílučík
interview David Přílučík
překlad Zuzana Rousová
kategorie Profily
publikováno 28. 3. 2023
délka 0:11:04
jazyk Česky / English
embed link icon

Výchozím bodem tvorby Barbory Šimkové je její vlastní situovanost a odmítnutí. Odmítnutí považovat stav věcí za daný.

Její vlastní nesnáze jako studentky umění, absolventky umělecké školy nebo samoživitelky, problémy s bydlením nebo s tím, jak přežít jako umělkyně a primární pečovatelka malého dítěte odmítá vnímat jako individuální potíže, nýbrž jako projev hlubšího strukturálního problému.

V srdci její tvorby je paličatost, absolutní bláhovost, ne-li šílenství někoho, kdo nemůže jinak, než provozovat něco tak finančně nákladného a s tak nejistým společenským statutem, jako je umělecká tvorba ve společnosti, která svým hodnotovým nastavením hází klacky pod nohy komukoliv, kdo má pečovací povinnosti a není stoprocentně materiálně zajištěný. V tvorbě Šimkové se její vlastní nejisté společenské postavení a prekarita stává východiskem tvorby jako společenský symptom, který zkoumá skrze obraz, performance nebo skrze kolektivní instalace a různé institucionální intervence.   

 Tereza Stejskalová

​​Bára Šimková (*1989) absolvovala obor Intermediální a digitální tvorba na FaVU VUT v Brně. V současné době je doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze. Zabývá se problematikou genderových a ekonomických nerovností a postavením pečujících osob v uměleckém provozu. V roce 2018 uvedla na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava krátkometrážní snímek Vidíš, Praha!, který získal první místo v soutěži My Street Films. Zúčastnila se rezidenčních programů v Norsku, Rusku a na Slovensku. Myslí si, že by lidé měli méně pracovat a dostávat více zaplaceno. Je členkou odpočinkového kolektivu Lilky_60200.

související s
Barbora Šimková

0:36:52

Design Antropocénu

Na přelomu 60. a 70. let vrcholil v architektuře a designu přístup, podle kterého mohou uměle navržené systémy napodobovat systémy přírodní a společně vytvářet symbiotické asambláže umožňující fungování lidské civilizace na Zemi. Paradigma kontroly se však od té doby otřáslo v základech a jestliže se stále snažíme ho křísit, je to proto, že nové se ještě nepodařilo jasně pojmenovat. Design Antropocénu může být praktickým naplněním těchto nevyřčených vzorců.

Reinventing Horizons

What can we do within the confines of the present? What are the discursive possibilities and conditions of accelerationism? What are the investments and aspirations for such a language and for such an endeavor?
01:40:07

Moje břicho je vyhýčkaný

O performativitě našich těl, o poznávání a myšlení skrze těla. O radikalitě při zacházení s našimi těly, o teoretických, praktických i osobních zdrojích. O konkrétních osobních zkušenostech těl zúčastněných.
0:27:28

APART kolektiv

Ačkoliv hovoří vždy jedna osoba, ostatní jsou u toho a svým mlčením tuto promluvu ukotvují. Povaha pouta, které spojuje tyto jednotlivce – dvě ženy a tři muže – není zkraje jasná: jsou to přátelé, kolegové, spolupracovníci? Nebo soudruhové a soudružky? Troufneme si dnes přihlásit se k tomuto označení bez pejorativního nebo parodického záměru? Soudruh znamená doslova “druh ve společné věci”. Jenže co je to za věc?

Architektura soužití - Osada Bedřiška

Ostravská osada Bedřiška je dlouhodobě řazena k tzv. sociálně vyloučeným lokalitám. Bedřiška ovšem zdaleka nesplňuje charakteristiku vyloučené lokality, jak si je mnozí z nás představují. Lidé zde žijí rádi, osadu považují za svůj domov a společnými silami se snaží starat jak o vlastní domy, tak o veřejný prostor.