Kurátorka a teoretička současného umění Mariana Serranová ukončila svá kunsthistorická studia na Univerzitě Karlově v roce 2003 – tedy v době, kdy pražská, potažmo česká umělecká scéna měla naprosto jinou podobu, než dnes. Pochází tak z generace, která byla svědkem zrodu mnoha dnes již etablovaných, či již neexistujících galerií: byla u toho, když se poprvé otevřela suverénní Futura či když spojily síly galerie Display a iniciativa tranzit.cz, které už dnes opět operují samostatně. Sama také působila jako kurátorka v zaniklé galerii Behémót a společně s Vjerou Borozan jako jedna z kurátorů a kurátorek Prague Biennale v roce 2011. S měnícím se uměleckým provozem – zejména s jeho postupnou profesionalizací, rozrůstající se infrastrukturou a nově vznikajícími studijními programy věnovanými současnému umění a kurátorství – prošla i role kurátora/ky a okolnosti jeho/její práce proměnou.

Po konkrétních požadavcích na úlohu kurátora/ky se tázal sborník Médium kurátor. Role kurátora v současném českém umění, ve kterém publikovala Serranová spolu s Borozan rozsáhlou anketu věnovanou především vztahu umělce/kyně a kurátora/ky. Zatímco Serranová pozoruje a přiznává výrazné změny na místní umělecké scéně, všímá si také mnohých podobností a paralel; současný vzdor proti financování umění z tzv. špinavých peněz – ať už v přeneseném morálním či více doslovném ekologickém slova smyslu – vidí jako přímou návaznost na vzdor proti autokraticky vedeným, státním institucím okolo roku 2000. Této generační výměně, stejně jako tématu ekologie v současném umění, se věnuje v článku Ekologický obrat v umění – Od pasivní rezistence k politické akci, od postsocialistických „starých struktur“ ke kritice kolonizace kapitálem, ve kterém lze spatřit její jasný vhled do českého uměleckého provozu. Pokud bychom chtěli charakterizovat kurátorskou činnost Serranové v posledních několika letech, ekologický obrat by byl i zde padnoucím pojmem: v roce 2016 dohlédla na realizaci celé řady projektů spojených s tímto tématem, když měla ve své gesci dramaturgii ročníku Fotograf Festivalu s názvem Cultura / Natura a v roce 2018 měla na starost organizaci a kurátorování uměleckého a vodního festivalu Akvapark, propojujícím nepostradatelný živel s performativním uměním.

Natálie Drtinová

místoČeská republika
tagy
režieNikola Brabcová, Barbora Švehláková, Tereza Jindrová
účinkujícíMariana Serranová
kameraNikola Brabcová
zvukNikola Brabcová
střihNikola Brabcová
interviewBarbora Švehláková, Tereza Jindrová
překladZuzana Rousová
playlistyKurátorské profily
kategorieProfily
publikováno2. 9. 2020
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Mariana Serranová
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
Výstava je sborem hlasů, který je někdy harmonický a jindy kakofonický a který hledá cesty, jimiž je možné zpochybnit zažité příběhy o zcela soběstačných hrdinských postavách, jež dokážou vyvinout mimořádné úsilí ke zdolávání nepřízně osudu. Odkud pochází rčení, že co nás nezabije, to nás – a za jakou cenu – posílí?
K tomu, abychom mohli začít hledat strategii, která by pracovala s konceptem limitů, je nejprve třeba položit si několik otázek. Co jsou vlastně meze? Jsou to překážky? Nebo příležitost soustředit se na to, na čem skutečně záleží? Nebo se jedná o produktivní omezení? Kolik různých typů mezí existuje? A kolik je způsobů, jak je legitimně překonat? Jdou meze striktně proti růstu? Je růst vůbec potřebný?