Výstava tematizuje vyrovnávání se se zesílenou, nebo naopak potíranou přítomností logických vztahů v různých úrovních a procesech umění. Z jakékoli strany zdůrazněná kauzalita může nabývat krajních poloh geniality, nepochopení, trapnosti, vtipu, prázdna, izolace, laurelovsko-hardyovské přímočarosti nebo složité prostoty. V čase, kdy se k nám vkradly pocity, že konceptuální cesty už byly nadobro prošlápnuty, než se na ně zase zapomene, se bojíme ztratit soudnost a jednoduše sáhnout po řemeslném protikladu. Všem je známo, že každé dílo (nejen umělecké) má svou příčinu a následek, že se pohybujeme v těchto vymezeních automaticky. Proto zaměřením se na toto téma se výstava ocitá ve stavu, kdy nemá žádné téma a omezení, to ale ještě neznamená, že není možno tímto směrem zaostřit pozornost. Nechci výstavu dopředu vidět a pak jen naplnit svůj scénář demonstrací příčin a následků pečlivě vybraných děl, tematizujících tento můj záměr. Více než sbírce uměleckých důkazů bych dala prostor otevřené názorové struktuře. Proto si dovoluji požádat umělce samotné, aby mi nabídli svých několik úvah, které pak vyberu a useberu do jedné sbírky bez aspirace na nějaká řešení (přestože si uvědomuji, že tímto krokem je nutím k aktivnějšímu přístupu k výstavě, než je klasické odevzdání práce kurátorovi – na druhé straně však počítám i s jejich rezignací a jen doufám, že v den vernisáže nebudu stát v prázdné galerii sama).
