Profily

Věra Boudníková-Špánová

Věra Boudníková-Špánová je umělkyní, jejíž tvorba stále ještě čeká na adekvátní zhodnocení výtvarnou kritikou i publikem. V roce 2012 zemřela a zanechala po sobě dílo, které je sice těsně svázáno s uměleckým textilem, překračuje však konvenční chápání tohoto média. Věra absolvovala Střední uměleckou školu textilní v Brně, krátce pracovala jako dělnice v textilním průmyslu v podniku Filmtisk – Umělecká řemesla v Bořivojově ulici v Praze. V roce 1967 zahájila studia na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a v roce 1968 v Českém Krumlově spoluorganizovala umělecké symposium Prooemium, kterého se účastnil také Vladimír Boudník, za kterého se krátce nato provdala. Vztah záhy tragicky ukončila Boudníkova sebevražda. Věra předčasně opustila studia na fakultě a v roce 1973 si zřídila v Českém Krumlově první ateliér. Na začátku 80. let se odstěhovala do Prahy.
Věra odmítala respektovat primárně dekorativní funkci textilního výtvarnictví a nikdy od díla neočekávala, že bude především zdrojem obživy. Po roce 1989 vystřídala různá zaměstnání, pracovala jako prodavačka v knihkupectví, uklízečka, na delší dobu zakotvila jako knihovnice v Galerii hlavního města Prahy. Přistupovala k textilu již od samých začátků jako k médiu autentické umělecké výpovědi. První Věřina díla vznikala pod vlivem reformátorů tapisérie, kteří rezignovali na tradiční pravoúhlý formát a vzepřeli se závislosti na obrazových předlohách. Jak v několika rozměrných realizacích z konce 60. let a z druhé poloviny 70. let, tak v komorních tapisériích uplatňovala principy vycházející z dynamického strukturování a popírání tradiční práce s osnovou a útkem. Využívala netradiční materiály, které se mnohdy stávaly v koncepci díla nositeli významu. V průběhu 80. let pokračovala v experimentech s prostorovou iluzivností a vystupňovanou stylizací tapisérie, postupně transformovanou v trojrozměrný textilní objekt. V obsahové rovině se začaly prosazovat vtip a grotesknost, které se do její tvorby promítaly i později. Ke konceptuálnímu pojetí Věra dospěla na konci 80. let a v průběhu první porevoluční dekády jej radikalizovala. V experimentech s prostorovou instalací tapisérie negovala její tradiční výzdobnou funkci a vytvářela z ní znepokojivý objekt, vyžadující nové významové zakotvení, které se v některých případech dotýkalo tématu transcendence. Stále častěji v této době ironizovala genderové stereotypy, nerozlučně spjaté s textilní tvorbou. Využívala jich k jemné provokaci a vzpouře proti svazujícímu vymezení ženské role v patriarchální společnosti. Postupně deformovala klasickou textilní prezentaci – tapisérii, techniku aplikace a ručního šití. Paradoxně k tomuto podrývání kánonu textilní tvorby dospěla v okamžiku dosažení technické virtuosity a dokonalého sžití s materiálem. Věra emancipovala svá díla od dekorativní funkce, která v době jejích uměleckých začátků byla textilní tvorbě téměř výhradně vnucována a její soustředěné, intimní umělecké zpovědi se osvobodily i od přízraku galerijních prostorů, kterým neměly potřebu se podbízet. Kontemplativnost, subtilita a spiritualizovaná obsahovost vstupovaly do Věřiných děl posledních let v procesu tvorby, realizované na omezeném prostoru, v rámci vynuceného, avšak zúročovaného minimalismu.

Marie Rakušanová

umělciVěra Boudníková-Špánová
místo_Neurčené město
tagy
účinkujícíOlga Šestáková, Richard Drury, Marie Rakušanová
kameraNikola Brabcová
zvukNikola Brabcová
střihNikola Brabcová
interviewNikola Brabcová
překladZuzana Rousová
kategorieProfily
publikováno25. 2. 2016
jazykČesky / English
embedlink icon
arrow down
související
Věra Boudníková-Špánová
Sympozium představuje místně jedinečnou textilní techniku Art Protis. Produkce tapiserií touto technikou vznikla v 60. letech minulého století a po své „zlaté éře“ zažila již několik propadů jak kvalitativních, tak ideologických. Původně je Art Protis spjatý s ovčí vlnou, která je v současnosti diskutovaným materiálem, nese s sebou ale i témata textilního a vlnařského průmyslu, lokálního chovu vlnařských plemen ovcí a řemeslného či uměleckého zpracování.
Výstava upozorňuje na umělecké zpracovaní rámů, soklů nebo i vitrín. Právě nyní můžeme hovořit o určité romantizující renesanci používání výrazných principů napomáhajících autorovi vtáhnout diváka do světa uvnitř rámu podobně jako magické portály teleportující do jiné dimenze. Pro některé umělce proces tvorby nekončí blindrámem, sochou umístěnou na univerzální sokl a objektem uzavřeným do sterilní unifikované vitríny jako pod skleněný zvon.