Reportáže 1245 výsledků

Reportáže

V nejširším rámci Todosijevićova výstava a jeho celoživotní umělecká praxe balancují na hraně možností čtení rozličných symbolů pocházejících z dějin, naší současnosti či z uměleckého provozu samotného. Reprezentuje chůzi po velmi tenké linii mezi mravním a zvráceným čtením dějin či soudobého globálního dění, jež nejsou na první pohled zcela jednoznačně rozlišitelná.
Jedna část výstavy kriticky zkoumá solár-punkové vize a představy o budoucnosti, které spojují ekologický život s nejmodernějšími technologiemi, vědou a "pokrokem", stejně jako s různými strategiemi přežití v dystopickém, až posthumánním světě. Druhá část zkoumá různé strategie nerůstu, zpomalení nebo udržitelného života v souladu s přírodou.
Milujeme léto, ale děsí nás vyschlé řeky a vyhořelé lesy. Postkoloniální myšlení a ekologie nás nutí se zpytovat při cestách do exotických krajin ve vzdáleném klimatickém a geopolitickém kontextu. Toužíme po moři, nedokážeme se ale vyrovnat s utonulými vraky v době klimatického uprchlictví. A kde budou ledovce – co střeží jejich tenčící se ledová krusta?
Na počátku každé kresby je soustředěné pozorování – předmětu, jevu nebo situace – umožňující vstřebat to podstatné. A to jak toho nejmenšího detailu, tak i uvědomění si, které vnější charakteristiky předmětu nebo jevu je možné pominout. Zdánlivě nejjednodušší motivy z okolního světa, kresby židlí či hrnků však nejsou kresbami skutečných židlí nebo hrnků, nejsou přepisem reality.
Rozhodli jsme se, že okna budou rozdělovat vnitřek galerie tak, aby pro každého a každou z nás vznikly úplně jiné prostory, které ale nakonec tvoří jeden jediný. Hudba, kterou jsme společně vytvořili, také integruje prostor, odráží naše individuality, pluralitu a oslavuje naši rozmanitost.
Andresson si hraje s rigidností jazyka akademického světa, který používá s nadsázkou a promítá s žoviálním přednesem plným sexuálního harašení a misogynních poznámek. Autorka nabourává naše hranice – tak jako nabourává hranice sexuálních podtextů a skrytých projevů ve způsobu komunikace maskulinního pop světa. Intuitivně řadí s určitou obscénností sobě podobné vizuální klíče, které jsou protikladem dvou světů.
Odcizení od přírody prožívá moderní člověk naší zeměpisné šířky s plným vědomím už několik generací. Žijeme se stresujícím pocitem, že cosi životně důležitého přecházíme, že v chodu podporujeme společnost, která přehlíží udržitelnost, a tudíž i možnost přežívání dalších generací všech živých druhů. Současný vývoj nám nepředvídatelným průběhem ročních období dává najevo i další posuny.
Myšlenkový leitmotiv výstavy je tedy cosi nepřirozené, co vzniklo spíše z konfliktu, roztržením, jehož dozvukem je tudíž trauma. O jaký druh traumatu však jde? Jak je příznačné, Zdena Kolečková komunikuje takto vzniklou bolest jemně, alegoricky a několika vrstevnatě. Navádí diváka k takovému typu čtení, kdy jej podráždí (znejistí) a poté tak trochu uchlácholí, že to přece až zase tak zlé není, aby ve třetí vrstvě přitlačila na pilu podprahové beznaděje.
GHMP v programu pro Zámek Troja prezentuje tematickou výstavu ze svých sbírek. Tentokrát jde o sochařské skici a studie k pomníkům, památníkům a sochám ve veřejném prostoru. Sbírky galerie disponují řadou z nich, některé mají k definitivní realizaci velice blízko, jiné jsou viditelně pouhým prvním krokem k hledání celkového výrazu.
Většina děl vznikla přímo pro výstavní prostory a je výsledkem spolupráce obou autorek, které spojuje téma vztahu k přírodě materializované v práci s organickým tvaroslovím někdy pichlavým, jindy měkce vstřebávajícím.
Seno, sláma, skládka se zabývá jak reflexí důsledků období zemědělské kolektivizace, tak současnými ekofeministickými perspektivami. Zaměřují se na mezidruhovou solidaritu, ohleduplné a udržitelné vztahy a soužití a vykreslují situace, kdy příroda kontaminovaná lidským působením přebírá otěže a znovu nastoluje rovnováhu, které se člověk může ale také nemusí zúčastnit.
14 heart icon 16 17 ...104